18. června 2017

18. června 2017 v 14:41 | Sisi |  Deník
Dancer by Julechenchen

18. června 2017

Je po celovečeráku (posledním závěřečným tanečním vystoupením - koná se u nás v taneční skupině vždy na konci sezóny), doma mám bordel, že se mi z toho chce brečet, dvě hodiny jsem teď opravovala notebook, abych mohla napsat tenhle článek a u toho pojídala plnou mísu (ne misku) domácích jahod se smetanou.


Tento den jsem se rozhodla přihodit k tématu týdne, protože k němu perfektně sedí. Včera jsem si zatancovala na krásném pódiu před několika stovkami lidí a bylo to pravděpodobně naposledy, jelikož se chystám na vysokou školu, tudíž byl pro mě včerejšek nezpomenutelný. Celý večer probíhal překvapivě klidně, choreografie jsme si stihli vyzkoušet, vše bylo nachystané, sál byl plný k prasknutí a já byla v zákulisí nachystaná na svých pět výstupů.

Kdo nikdy nebyl na divadelním pódiu, nedokáže pravděpodobně pochopit mé nadšení... záře reflektorů je tak silná, že vidíte, jak se lidem kolem vás tvoří kapky potu, hlediště je zahaleno ve tmě, takže si jen domýšlíte, kde asi sedí vaši známí, ale je to vlastně jedno, protože se usmíváte od ucha k uchu po celé vystoupení. Jakmile se ukloníte, vyběhnete zadními dveřmi ke stolu, který je hned u schodů, shodíte ze sebe kostým a bezmyšlenkovitě se začnete soukat do dalšího, přičemž vám někdo méně zaneprázděný rozpouští účes a tvoří nový. Látka se vám kvůli potu lepí na pokožku a vy máte žízeň i hlad, ale nervozita vás nutí si jen srknout vody.

Pak přichází poslední výstup, všichni jsou na parketu, tančí na veselou píseň tu stejnou lehkou choreografii a obecenstvo tleská. Přichází chlapík s mikrofonem a růžemi, které posléze předává choreografům, já také získávám jednu a těžko zadržuji slzy dojetí, protože je to naposledy.

Světla zhasnou, lidé odcházejí a my jsme všichni unavení, upocení, uslzení, ale především nesmírně šťastní, že je to zdárně za námi. Kdo ví, jestli se mi ještě někdy poštěstí zažít podobný večer... každopádně bude těžké ho překonat.

Teď mám takové to stádium, kdy se mi nechce ani umýt skleničku na vodu, takže si jen volám s kamarádkou, která je právě v Anglii, projíždím filmy a přemýšlím nad tím, co mě teď čeká...



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 18. června 2017 v 14:56 | Reagovat

Přeji zdárnou budoucnost, a snad si ještě někdy zatančíš :-)

2 Simona Gray | Web | 18. června 2017 v 20:34 | Reagovat

Najlepšie je, keď sa na pódiu postavíš tak, že vďaka svetlu reflektorov si vidíš žilky na sietnici...it is weird :D Ale ja netancujem - hrala som v divadle :)

To s tým bordelom a opravovaním notebooku tiež poznám - it sucks so much a väčšnou to vždy príde v tú najnevhodnejšiu chvíľu... :)

3 Sisi | Web | 19. června 2017 v 7:13 | Reagovat

[2]: :-D ano! jakoby ty věci věděly přesně, kdy se vzbouřit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama