Spící město

11. června 2017 v 9:22 | Sisi |  Směs
A cold Gas Town night by dart47

SPÍCÍ MĚSTO

Odpoledne sem šla na trénink. Byl to zase jeden z těch nudnejch dnů, protože byly prázdniny, kámošky mi odjely obě někam do prčic a já zůstala sama v tom strašným městě plným zakomplexovanechj lidí. A co sem dělala? Vyřídila si kvůli fotrovi "strašně důležitý věci" v bankách a podobně, pak nakupovala knihy ve slevách, abych si zlepšila náladu, a pak doma jedla ty moje oblíbený sušenky ke kávě, ze kterejch je mi vždycky blbě. A k večeru sem šla na trénink.

Díky bohu, že sem tam mohla chodit. Hodiny historickýho šermu pro mně byly záchranou a lidi v tý skupině tuplem. Nemůžu říct, že bych je tam všechny milovala, někteří jsou až moc zažraní do středověkejch šarvátek a dělají z každý akce bitvu na Bílý hoře, jedna holka se tam chová jako pubertální pipka a tu fakt nemám moc ráda, ale je to rozhodně lepší, než nic.


Skončili sme nacvičování nějaký bitky zrovna, když na věži odbilo osm hodin. Ke konci sprna se dny docela krátily, takže se už smrákalo, ale mě se fakt nechtělo domů a nikomu z nich taky ne. Zůstaly sme ve zkušebně, někdo došel do blízkýho obchodu pro nějaký blbosti na žrádlo a měli sme se fajn. Honza, jeden z ITteamu, měl u sebe jako vždycky noťas a pustil nám nějakej horor. Neděsil mě, ale ta pipka furt ječela a dožadovala se od kluků pohlazení. Aby se prej nebála. To si pište, že tu kurvu objal Pepa, protože je nadrženej parchant, jenže co mi je po tom. Já do šermu nechodím kvůli tý pipině, ani kvůli nadrženci. Šerm je jedinej "sport", u kterýho vydržím klidně dvě hodiny, aniž bych dostala chuť na jakoukoli knížku. Říkají mi knihomanka… je to celkem dlouhý a nevím, proč mi prostě neříkají Zuzko, ale co já s tím. Aspoň někomu nekouřím ptáky dvakrát denně.

"Kdy máš být doma?" zeptal se mě vesele Roman, náš hlavní vedoucí. Celkem fajn chlap, s každým mluvil na férovku, což se mi líbilo. A měl auto. "Asi v jedenáct. Jako vždycky." pokrčila jsem ramenama a zadívala se zpátky na obrazovku toho polepenýho noťasu. Zrovna tam někomu řezali hlavu. O bože, já se bojím.

Kolem desátý sme se dokoukali a rozdělali Twistra. Tý hře sem pochopitelně nikdy moc nefandila. Je k ní totiž potřeba trochu ohebnosti a taky svalů. Že by holka ponořená denodenně do sci/fi románů měla nějaký svaly? Pche, to si pište, že ne.

"Jdu první. Kdo půjde se mnou?" zahihňala se ta blbka vypatlaná a nastavila svou prdel celýmu klubu. A schválně si koupila malý kraťase… "Zkusím to." zasmál se Roman a podrbal se za ušima. Postavil se naproti ní a taky se předklonil. Jeho zadek v těch tureckých kalhotech fakt nevinikl. Všichni jsme sledovali souboj tak trochu unuděně. Nebylo to nic překvapivýho… Roman dělal gymnastiku, takže se ohýbal skvěle. Jenže ta malá blblá blondýna by si dala nohu za hlavu, kdyby jí za to někdo zaplatil. Bylo to celkem vyrovnaný. S odporem jsem se snažila vyhýbat jejím nohám, které se zdravě leskly pod umělým světlem. Proč dává bůh krásu takovým nevyvinutým potvorám, to fakt nechápu.

"Konec. Vyhrál jsem." postavil se Roman a promnul si rameno. Od tý doby, co mu nějakej debil na šermovým táboře zasekl ozubenej meč do ramene, ho pořád trochu bolelo. "Už bude jedenáct. Vyrazím." ozvala sem se ze svého sledovacího koutku a hodila si svou oblíbenou hadrovou tašku přes rameno.

Postupně jsem každýho objala, popřála mu dobrou noc a zavřela za sebou dveře. Ani sem neudělala dva kroky a zaslechla sem zevnitř hlasitý smích. Někdy sem si připadala jako odpad civilizace. Jako právě v ten moment.
"Mami, už du domů." oznámila jsem mamině, když jsem vytočila její číslo na svý krásný motorole. "Doufám, že nejdeš sama!" ozvalo se z druhý strany a já protočila panenkama. "Ne… de se mnou Roman." zalhala jsem snad už po stý stejnou větu. "Hodnej kluk." uspokojila se mamka a já to ťípla.

"Jo… děsně hodnej." poznamenala sem k sobě suše a vyšla po komoušským chodníku k našemu paneláku. Bydlela jsem snad tři minuty od domu… a potřebuju doprovod, abych vůbec někam mohla. I když se jedná o zkušebnu. Není to pošahaný?

Kabela mi na boku skákala a já měla chuť vrazit si sluchátka do uší, když sem zaslechla jiný kroky. Otráveně sem se otočila… myslela sem, že sem něco zapomněla ve zkušebně, ale na chodníku několik kroků za mnou byl nějakej chlap v kožený bundě. To není nikdo od nás, řekla jsem si v duchu a otočila se zpátky. Ať si de po svým.

"Holčičko. Počkej na tatínka." ozval se ulízanej hlas toho chlápka. Cože? Kreténe. Běž si hrát na dětský hřiště, imbecile. Ignorovala sem jeho nechutný návrhy a šla si dál trochu rychlejším krokem, ale nečekala sem, že mě ten chlapík předběhne a zatarasí mě cestu. "Hele padej ode mě." řekla sem mu ještě relativně klidně, ale pomalu sem začínala ztrácet trpělivost. "E E… dneska jsem měl štěstí… hezčí kost jsem zatím neulovil." zazubil se na mě. Páchla z něho kořalka. Fuj… "Řekla sem… odpal!!!" zařvala sem na něj tak hlasitě, že udělal jeden připosranej krok dozadu.
"Neřvi… nebo ti tvůj hezkej jazýček vyříznu." vytáhl z jedné z kapes v bundě skládací nůž a mě začínalo docházet, že jsem v prdeli.

Dala jsem se na zběsilej útěk zpátky do zkušebny, protože cestu domů mi tak trochu zastoupil on a během běhu sem vytáhla ten krám na volání. Byla sem si jistá, že opilej moc rychle nepoběží a byla to pravda, jenže sem nečekala, že budu tak dlouho hledat číslo na Romana. "Romane! Hned vylez! Dělej!!!" zaječela sem vyděšeně do Motoroly, protože ten vochlasta už byl zase pár metrů ode mě. S nožem máchal kolem sebe tak neovladatelně, že sem se raději dala znovu na útek.

Asi dvě stě metrů přede mnou už se rýsovala zkušebna a právě z ní vyšel zmatený Roman. "Já tě dostanu ty děvko!" řval za mnou opile a já se zastavila, abych se ohlédla. Už jsem neměla sílu běžet, bolelo mě v břichu a sípala jsem jak ti malý trhači, co mají místo hlavy prdel. Ten chlap se zastavil na deset metrů ode mě a očividně si Romana, kterej ke mně rychle přicházel, nevšiml. Znova se rozběhnul a ve stejný okamžik po mně něco křiknul Roman. Ohlédla jsem se na něj a zpátky na chlapa a zůstala stát jako přikovaná. Fakt jsem byla kráva, že jsem zase nezačala utíkat.

Nůž mě nezasáhl, ale on povalil mě na zem a slintal na moje rameno. Smrděl jako chcánky a byl zanedbanej, až se mi z toho dělalo zle. Cítila jsem, jak upustil nůž a tou rukou si sáhl na dolů na poklopec, aby ho otevřel. Nasraně jsme do něj bušila a dala mu několik facek. Po pár vteřinách ho odhodil Roman a začal do něj surově kopat. Byla jsem trochu mimo. Jo trochu hodně mimo.

"Ty zasranej kreténe…" soptil Roman a nepřestával ho kopat. Někdo mě vzal pod ramenama a pomohl mi vstát. Honza. "V pohodě?" zeptal se mile a podíval se na Romana. Ten si to zjevně užíval. "Jo… jen mě celou voslintal. Pudu se domů umýt." řekla jsem slaběji, než jsem zamýšlela. Pod nohama se mi zablesknul jeho nůž. Měla jsem nutkání ho zvednout a rozříznout tomu dementovi ksicht napůl, ale nakonec jsem prostě jen odešla. A myslela jsem, že mi bude fajn. Ale nebylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama