Jed: 1. kapitola - 1. část (Frich)

15. července 2017 v 10:29 | Sisi |  Jed

1. KAPITOLA - FRICH
1. část

"Mám tě rád, Valery," řekl bez špetky citu. Byla to prázdná slova, kterými chtěl zakrýt zradu, kterou se na mě dopustil. Prodal mě. Posledních osm let mě sice přehlížel, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi udělá tohle. Že mě vyžene přes celou zemi až do hlavního města. Jak mi to mohl udělat? Můj vlastní otec, jak mohl…


"Víš, že bych to nepodepsal, kdybych neměl jinou možnost," zkoušel mě obměkčit, když viděl, že mám pod příkrovem slz oči plné vzteku a znechucení.

Samozřejmě jsem věděla dobře, že je naše panství na pokraji definitivního konce, od kterého jej mohla odvrátit jen finanční a vojenská pomoc zvenčí. Můj otec je pánem jižního panství Zenrarru, které bylo už od jeho dobytí před necelými třiceti lety rok za rokem napadáno buď vysokými z východu nebo piráty z ostrova Tris, na který se ještě ani nepodařilo nikomu dostat. A pokud se někdo do tamních končin podíval, tak se už nevrátil. Tyto nájezdy sice nikdy nezničily žádné velké město, ani neohrozily jiná panství, ale lidem se dařilo čím dál hůř a ať dělal můj otec cokoliv, nedokázal těm barbarům zabránit přes moře připlout a vydrancovat naše vesnice. Byla to každoroční krvavá tradice, kterou nikdo nechtěl dodržovat a můj otec ze všech nejvíc, protože se za své léno cítil zodpovědný. Rozhodně víc, než za svou dceru.

Když mi v devíti letech zemřela matka, bylo to hodně špatné, ale nic mě jako malou holku nemohlo připravit na to, co následovalo. Otec, který mou matku doopravdy miloval, se zavřel ve své pracovně a opustil mě. Přizval na hrad největší učence panství, aby mě vyučovali všemu, co uznal za vhodné, a nedbal rozdílu mezi ženskými a mužskými schopnostmi. Proto jsem se kromě různých jazyků a etikety musela učit i šermu, střílení z luku nebo soubojům beze zbraní. Nechal je, aby mě bili a trestali jako chlapce, a celé dny se mnou nepromluvil. Zvykla jsem si na to rychle, ale na tu zradu jsem nikdy nezapomněla. A teď mě zradil podruhé. Prodal mě velkým pánům.

"Řekni něco," povzdechl si a pohodil rukama, jakoby ho to už přestávalo bavit.

Nemohla jsem mluvit. Cítila jsem, jak mě svrbí prsty, jak mnou proudí nebezpečná energie, která by explodovala ven v okamžik, kdy bych otevřela ústa.

"Nikdy jsem si nepřál provdat tě na sever. Nemám ty hašteřivé pány rád a ze všeho nejmíň mám rád dvůr, ale je to jediná šance, jak tohle panství obránit… alespoň na pár let," dodal s notnou dávkou sarkasmu. Jindy bych byla vděčná, že spolu konečně hovoříme jako dva normální lidi. Ttřeba jen o tom, jak na tom naše panství je, ale dnes jsem měla naopak chuť vymlátit mu všechny zuby z pusy.

"Vidím, že nemáš náladu se se mnou bavit. Jestli mě chceš praštit, tak do toho," konečně řekl něco rozumného. Nenechala jsem se tedy podruhé povzbuzovat a jedinou dobře mířenou ránou ho poslala k zemi. Cítila jsem v sevřené pěsti, že jsem udeřila kost, a ten pocit byl více než blažený.

"Osm let se přede mnou schováváš jako zbabělec, mluvíš se mnou chladně a přehlížíš mě jako bys žádnou dceru neměl. A teď mě ještě k tomu všemu chceš vdát za krále. Na sever! Když už jsi měl tu potřebu mě takhle výhodně prodat, měl jsi mě nechat vychovat jinak. Jestli sis toho nevšiml, otče, tak nosím kalhoty, ne vyšívané šaty. Místo jehly beru do ruky meč a potěšení nenacházím v tanci, ale v jízdě na koni," zoufale jsem vydechla a rozzuřeně setřela stopy slz na tváři. Otec ležel na zemi a snažil se rozhýbat poraněnou lícní kost.

"Královna?" posměšně jsem si odfrkla, "Vážně si myslíš, že to bude fungovat? Nevidíš, co jsi ze mě udělal?! Když už sis dal tolik práce mě půlku života ignorovat, tak mě teď aspoň nech dožít tady! Kde je moje místo! Jsem jižanka!" řvala jsem na něj tak hlasitě, že to musely slyšet i služebné dole v kuchyni, ale bylo mi to jedno. Nikdy jsem otci neřekla, jak mě ranil. Nikdy jsem mu nic nevyčetla ani si nestěžovala. Naučila jsem se mít svůj život ráda, nic jiného mi nezbylo. Jenže teď to bylo jiné a dokonce horší. Už jsem nemohla mlčet.

"Vím dobře, že jsem to zpackal," přiznal nakonec a ztěžka se na zemi posadil.

"Zpackal. Ne, otče, ty jsi mě zničil," vyhrkla jsem v dalším návalu vzlyků. Musela jsem si zakrýt ústa rozklepanýma rukama, abych se alespoň trochu uklidnila. Začínala jsem pomalu ztrácet hlavu.

"Jestli o to stojíš, tak se ti teď pokusím v několika posledních dnech vynahradit těch pár let. Řeknu ti všechno, co vím o severu, co vím o dvoře. Nebyl jsem tam sice přes dvacet let, ale hádám, že se tam moc nezměnilo," navrhl mi opatrně a já jsem chvíli zvažovala, jestli jsem si jeho slova nevymyslela.

"Nahradit těch PÁR let?!" vyjekla jsem tak rozzuřeně, že s sebou na zemi škubl.

"Přestaň řvát a začni přemýšlet. Teď není čas na sentiment a rodinné nešváry. Co bylo, bylo. Jestli máš nutkání se mi pomstít, udělej to, ale ne teď. Zapomeň na chvíli, že jsem ti jako otec ublížil, a uvažuj o tom, co jsem ti právě řekl," domlouval mi otec a já dobře věděla, že tentokrát má pravdu. Byla tady samozřejmě možnost odejít a už nikdy se k hradu nepřiblížit, ale která dcera by to udělala. Odsoudila bych tím svoji milovanou zemi k zániku. Na sever budu muset odjet. Otec se o to postaral.

"Mluv," řekla jsem úsečně a založila ruce na hrudi.

Otec mě chvíli mlčky sledoval, načež se opřel s bolestným heknutím o zeď přijímací místnosti, ve které jsme spolu hovořili.
"Jak jsem řekl, dlouho jsem na severu nebyl. Jelikož jsme okrajové panství, dostává se k nám nejméně informaci, a dokud pro království střežím jižní hranici, nikdo se o nás nestará, což je dobře i špatně zároveň. Potřebujeme peníze na znovuvybudování mostů a vesnic. Potřebuji naverbovat a vycvičit víc vojáků a potřebuju někoho, kdo vymyslí nějaký trik, jak na ty zpropadené piráty. Žádal jsem o pomoc už starého krále, ale neměl jsem s ním dobré vztahy. Myslel jsem, že mi mladý král ani neodepíše, ale teď po třech letech přišlo psaní, že pomoc pošle, pokud mu tě dám za ženu. Potřebuje královnu. Tvojí volbou nikoho neurazí a nikoho neupřednostní," mluvil velmi prostě, ale v jeho hlase jsem zaznamenala stopy lítosti. Jen jsem nemohla uvěřit, že by se ta lítost týkala mě.

"To, že si tě vybral za ženu, znamená i neznamená hodně. Nebyla jsi nikdy u dvora, jsi nezkušená a navíc velice mladá. Pravděpodobně se tě budou snažit hned po příjezdu oklamat, možná i zabít. Bohatí páni ze severu by jistě po boku krále raději viděli královnu ze svých řad, aby tak nad ním měli kontrolu. Budeš se muset mít na pozoru od samého začátku. Krále neznám. Nevím, jaký je a nevím, jestli svou část dohody splní. Je to má jediná naděje. Ty jsi má jediná naděje. Jestli jako královna selžeš, selhal jsem i já," to už mluvil velmi unaveně a já poprvé za dlouhou dobu viděla jeho skutečnou tvář. Ztrhanou roky bojů a starostí.

"Jsi silná, velmi silná. A chytrá po matce. Nemám výčitky, že jsem tě nechal vychovat napůl jako chlapce. Budeš tak na dvoře ve větším bezpečí. Budeš se moct sama bránit," další bolestné heknutí. Asi jsem ho praštila hodně tvrdě.

"Otče, podívej se na mě a řekni mi upřímně, jestli si myslíš, že budu kdy schopna být královnou," pronesla jsem klidně a spustila ruce podél těla. Měla jsme na sobě jezdecké boty z měkké kůže, celé zablácené a špinavé od častého používání. Místo šatů mi nohy obepínaly kožené upnuté kalhoty přepásané velkým páskem, který krom kalhot udržoval i obyčejnou bavlněnou košili na svém místě. Rukávy jsem měla vykasané, protože mi při rychlé jízdě překážely a byla tak vidět má svalnatá předloktí. Pamatovala jsem si, že když ještě žila matka, nosívala krásné šaty a boty na podpatcích. Vlasy si nechávala složitě vyčesávat a do uší si píchala kovové cetky. Tak nějak asi vypadá dáma náležící ke dvoru, tak nějak já rozhodně nevypadám.

"Nejde o to, jak vypadáš. Dvůr je zvyklý na ledacos. Je otázkou, jaké máš schopnosti. V ty tvé já věřím. Asi to nevíš, ale o tvé výuce vím všechno. Zajímám se, co děláš a jak pokročuješ," řekl to opět naprosto nezaujatě. Vzedmula se ve mně další vlna hněvu.

"Je to pro tebe skvělá příležitost, pokud se jí správně chytneš, Valery," dodal vzápětí a opatrně si masíroval pohmožděnou část tváře. Začínala se mu tam tvořit rudá podlitina, ale já v sobě nedokázala najít ani malý ždibec slitování. Pohled na jeho zranění mi přinášelo potěšení. Tak zvrácený byl nás vztah.

"Nic jiného mi nezbývá," odpověděla jsem mu přidušeně.

"Přijedou si pro tebe za necelý týden. Do té doby musíš být nachystaná. Všechny zbraně pečlivě schovej a výuku nezanedbávej… přizval jsem na hrad jednoho muže od hranic, který se vyzná skvěle v rostlinách a jedech. Naučí tě, doufám, vše, co zná. Jsem si jistý, že se ti pár jedů bude na dvoře hodit," poradil mi a já s překvapením zjistila, že se mi tahle část plánu líbí.

"Jmenuje se Frich. Najdeš ho dole ve sklepení vždy po večeři," opět hekl a začal se velmi ztěžka zvedat ze země, "Mám teď ještě hodně práce a ty myslím taky. Tvé zásnuby oznámím dnes po obědě," kývl na mě hlavou, což obecně znamenalo, že rozhovor skončil.

"Vysvětlíš mi to někdy?" zeptala jsem se ho mírným hlasem. Teď už jsem se nechtěla hádat, ani ho obviňovat. Pochopila jsem, že pro mě neexistuje jiná možnost a nemělo tedy cenu o tom déle mluvit. Jenže tohle bylo poprvé za pěknou řádku let, kdy se mnou otec doopravdy mluvil a já více než cokoliv chtěla vědět, proč se ke mně tenkrát otočil zády.

"Někdy určitě, ale dnes ne, Valery," odpověděl mi tvrdě a jediným trhnutím hlavy mi naznačil, abych už vypadla. Znala jsem otce dost dobře, takže jsem raději mlčky opustila místnost a jen velmi těsně se vyhnula spěchajícímu veliteli našeho vojska, který si mě ani nevšiml, a ihned vpadl do dveří, ze kterých jsem právě vyšla. Takže otec nelhal, že má hodně práce. Potřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala nepříjemné myšlenky, a zhodnotila, že nejlepší věc, kterou teď pro sebe můžu udělat, je dát si jednu hodně rychlou jízdu.

Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama