Jed: 1. kapitola - 2. část (Frich)

21. července 2017 v 18:37 | Sisi |  Jed

1. KAPITOLA - FRICH
2. část

Rozhodně jsem sestoupila dvoje schody a namířila si to před nádvoří do stájí. K mé smůle jsem ale musela projít kolem ZenPátrina, který na rozlehlé kamenné ploše právě vedl ranní cvičení s mým oddílem. K ZenPátrinovi a chlapcům jsem byla přiřazena ve čtrnácti letech a nikdy se mnou nejednal jinak, než s ostatními, za což můžu vděčit otci a jeho přehnané touze mít ze mě mužatku. Ne že bych chtěla, aby mě ZenPátrin šetřil, ale jeho poznámky mě často urážely a kolikrát jsem si přála mít tu odvahu zavolat na něj stráže a dát mu za jeho prostořekost noc v žaláři. Udělala bych to bez špetky lítosti, kdybych mohla.


Když jsem procházela kolem známých tváří, s kterými jsem se už přes tři roky bila do krve, nemohla jsem se na ně ani podívat. Jejich beztak zmatené a udivené tváře by mě teď ještě víc rozzuřily, přestože by to nebyla jejich chyba. Dívala jsem se tedy přímo před sebe a hluboce dýchala, abych ze sebe dostala všechen ten vztek, který se ve mně poslední hodinu jen hromadil.

"Má lady, cvičení už začalo," zvolal na mě ZenPátrin svým vyřvaným hlubokým hlasem. Jindy bych se poslušně otočila, nechala si dát deset ran na záda za neuposlechnutí rozkazu a zařadila se mezi zbytek jednotky, ale dnes jsem jeho slova nechala proletět kolem svých uší bez povšimnutí. Ať si mě třeba jde nahlásit k otci, však už mi teď nemůže nic horšího udělat.

"Valery, vrať se zpět!" zařval nasupeně do mých zad, ale to už jsem byla u dveří stáje a rozrazila je s takovou silou, že jejich dřevěné trámy zapraskaly. Seno poházené po zemi se rozletělo do všech směrů, ale já si ničeho nevšímala. Cítila jsem už tep ve spáncích a zrychlený tlukot srdce mi naznačoval, že už hranice přetéká. Že potřebuju na nějaký čas pryč.

"Dobré ráno, slečno. Jdete si pro Bulricha?" zeptal se mě urostlý chlapec, který už několik let pomáhal našemu hlavnímu stájovému mistru. Byl to takový duch, který se vždycky zjevil, když bylo třeba osedlat koně, a potom zase kdovíkam zmizel. Nikdy jsem ho nepotkala na veřejných cvičeních, na přehlídkách ani v hospodách, kam jsme s přáteli z oddílu chodili o volných večerech. Přitom mohl být klidně o několik let starší než já.

"Ano," odsekla jsem podrážděně a protáhla se kolem něj, aby se mě už na nic nemohl ptát. Pokud chtěl ještě něco říct, tak si to velmi dobře rozmyslel a raději se ode mě ztratil co nejdál. Vůně sena mi na chvíli zastřela smysly a uvolnila napětí. Došla jsem téměř na konec stájí, kde stál můj největší poklad na světě.

Bulrich, mohutný ryzák s bojovnou duší, na mě čekal netrpělivě ve své stáji a dělal velký hluk, jak bylo jeho zvykem. Dostala jsem ho od otce ke svým patnáctinám a tenkrát jsem se na hříbě dívala jako na další předmět otcovy snahy o nápravu našeho vztahu. Jak jsme ale s Bulrichem vyrůstali, stali se z nás nerozluční přátelé a já jsem otcovi hluboce vděčná, že mi opatřil spřízněnou duši. Nikdy jsem mu ale nepoděkovala a ani to nemám v plánu.

"Kdybys tak věděl, co mě čeká," povzdechla jsem si smutně. S ním mě všechen vztek opustil a dal tak prostor mému opravdovému rozpoložení. Nikdy jsem nebyla více ztracená, jako v ten moment, kdy jsem stála u svého koně a nevěděla, co mu říct. Bulrichovi jsem vždy řekla všechno, byl mojí vrbou, ale dnes jsem nemohla najít slova. Nepřicházela.

Bulrich ke mně přiklonil svou velkou těžkou hlavu a zafrkal mi u ucha, což v překladu znamená: "To bude dobrý, pojď se se mnou projet," nebo si to alespoň myslím. Nerozumím řeči koní a on zase té lidské, ale nějak se stalo, že je to on, komu nejvíc důvěřuji.

"Potřebuju vyčistit hlavu. Pomůžeš mi?" zeptala jsem se sklesle a opřela své čelo o jeho. Stál velmi klidně a čekal, až mé slzy dotečou. Ne poprvé jsem si pomyslela, jestli nemají koně větší empatii než lidé. Otec by mi nenastavil rameno, abych se vyplakala. Řekl by mi, že jsem slabá, pokud se nechám unášet svými city, které nic neznamenají v porovnání s událostmi, které se kolem nás dějí. To byla jeho oblíbená věta. Znám jí už po letech jeho skvělé výchovy dokonale.

Po pár minutách přátelského mlčení jsem si utřela poslední zbytky slz, jež ještě vytekly z mých vyschlých očí, a pak jsem si Bulricha v rychlosti osedlala. Snažila jsem se myslet jen na to, že mě čeká krásná projížďka, kde mě nebude nikdo rušit, kde budu moct vykřičet, co si myslím o tomhle světě. Přestože se to nemá, nasedla jsem na Bulricha už ve stáji a nechala ho hlasitě zaržát na znamení, že velký pán našich stájí vyjíždí. Ostatní koně začali ržát také, takže z toho byl nádherný kravál a já se pobaveně zasmála. Zarazila jsem paty do jeho svalnatých boků, Bulrich na nic nečekal a vyrazil ze svého kouta, jakoby to byla jeho poslední jízda v životě.

Hradní sloužící polekaně uskakovali z cesty, když jsme tryskem projeli stájí a jakmile jsme se dostali na nádvoří, Bulrich ještě zrychlil. Nikdy jsem se neodvážila nechat svého koně takto rozběhnout, když byli poblíž lidé, protože by je svými kopyty mohl zabít. Teď jsme letěli jako vítr a ani se neohlíželi, jestli všichni, kteří s řevem uskakovali na stranu, jsou v pořádku. ZenPátrin zase něco řval, rozeznala jsem jeho hlas ve směsici těch ostatních, ale nezastavila jsem. Přitiskla jsem se k Burlichovi a v duchu si přála, aby doopravdy uměl létat a odnést mě někam daleko za naše daleké moře.

Nádvoří jsme minuli a blížili se závratnou rychlostí k hradní bráně. Koutkem oka jsem si všimla poplachu, který jsem na hradbách vyvolala. Pravděpodobně se hádali, zda mě pustit, nebo zastavit a donutit mě vrátit se zpátky. Ne poprvé jsem si pomyslela, jestli se takto chovají ke všem panským dcerám. Pravděpodobně ne.

Bránu mi nakonec otevřeli včas, aniž bych musela zastavovat a já byla konečně venku. Hned za hradbami jsem Bulricha svedla z cesty, protože jsem se chtěla vyhnout vesnici, a namířila si to s ním přímo k lesu, který se už začínal barvit do tradičních oranžových barev. Znamenalo to příchod sychravého období a také poslední týdny před prvními nájezdy. Jakmile spadne poslední listí ze stromů, od pobřeží se přihrnou obři se sekerami a můj otec bude den za dnem v sedle odrážet jejich útoky. Ani jsem nemyslela na to, co by se stalo, kdyby se jednou nevrátil. Pravděpodobně by všechno spadlo na mě. A já bych se nemohla stát královnou. Na okamžik jsem uvažovala nad tím zjištěním a pak jsem se v duchu okřikla. Sice ho nenávidím, ale nedokázala bych ho zabít. Ať se ke mně choval sebehůř, o panství se staral skvěle. S tím, co měl, dokázal udržet svoji zemi obdivuhodně dlouho. Jen škoda, že se mu tak dobře nevedlo i se mnou.

Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama