Jed: 1. kapitola - 3. část (Frich)

4. srpna 2017 v 10:50 | Sisi |  Jed

1. KAPITOLA - FRICH
3. část

"Můj pane, nemáme dost mužů ani na obranu pobřežních vesnic," připomněl mi velitel, když jsem se pokoušel na mapě už posté najít cestu, jak ubránit své panství. Když ho od starého krále získal můj otec, byl to kraj krásný, zcela nový, plný zdravého dřeva a ryb v horských řekách. Otec si jej vlastně sám vybojoval, protože válku s vysokými o toto území vedl právě on. Jeho vítězství král ocenil baronským titulem a vlastně tím celou naši rodinu proklel, protože jen co se první zvědaví casijci usadili podél mořského pobřeží a řek, začali se vysocí objevovat v našich lesích a mařit veškerou naší práci. Až do konce otcova života pak byly na hranicích každoročně potyčky s vysokými, kteří se nesmířili s porážkou. Jakmile jsem se ujal svého úřadu, nechal jsem svého písaře sepsat smlouvu, ve které jsme jako panství slíbili roční příděly dřeva vysokým po délku deseti let, a doufal, že tak boje ustanou. Stalo se, ale klid dlouho netrval. Piráti z Trisu brázdily vody kolem Zenrarru už za mých dětských let, kdy jsem pomáhal otci budovat první osady, a když jsem pak zdědil titul, začali se vyloďovat na našem území a brát všechno, co pro ně mělo nějakou cenu. V důsledku toho se většina obyvatel přesunula do hor, kde bylo nakonec založeno i největší sídlo Zenrarru i s hradem, který spíše než chloubou, je poslední záchranou v případě velkého nájezdu pirátů.


"To už mi říkáte dneska po několikáté! Radši poraďte, co s tím!" zařval jsem nepříčetně a zoufale si prohrábl řídnoucí prošedivělé vlasy. Jestli Valery neuspěje, jsme všichni v koncích.

"Letos budeme muset vzít všechny. Dívky, přerostlé děti… ve vaší dceři mají ženy vzor. Půjdou do boje, když tam bude ona," velitel by měl pravdu, kdyby nebylo té zpropadené svatby. Mojí dceru by následovaly kamkoliv, kdyby se tam jen ukázala s tou svou rudou hřívou, mečem na boku a lukem na zádech. Tohle jsem chtěl. Aby měla jednou respekt a převzala můj úděl s podporou obyvatel. Podařilo se a z Valery se stala dívka, ke které mohla každá Zenrarrská žena vzhlížet, ale místo, abych jí zde držel místo, jsem nucen poslat ji do vosího hnízda, kde ji možná ztratím navždy. Osud si s lidmi pohrává příliš krutě.

"Nebude tam," hlesl jsem a velitelovi došla slova, jen na mě překvapeně zíral.

"Za necelý týden odjede. Musí se vdát. Za její ruku mám slíbenou velkou pomoc, ale obávám se, že dorazí až napřesrok. Pokud vůbec," poslední slova jsem spíše sarkasticky vyplivl, protože už se mi z toho celého dělalo zase zle.

"Můj pane, jestli ta pomoc, o které mluvíte, nedorazí do dvou měsíců, tak se můžeme rozloučit s tímto domovem a jít si hledat další," řekl tak klidně, až mě zamrazilo. ZenGawin byl mou oporou ve věcech války už přes deset let a vždy našel nějaké východisko. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit o prohře.

"Jste velitel vojsk!! Odkdy se vojáci vzdávají?!" vykřikl jsem podrážděně a pěstí udeřil do mapy, jež byla rozložená na velkém stole pracovní místnosti. Figurky, kterých bylo žalostně málo, popadaly a rozkutálely se po desce. Když jsem to viděl, mimoděk jsem se strachy otřásl. Tolik let jsem udržoval svůj domov v bezpečí, tolik let jsem střežil tuhle hranici pro lidi, kteří o ní asi ani nevědí. A teď to mám vzdát. Nechci se vzdát. Budu první, kdo se těm barbarům postaví, a když Slunce zazáří, tak také poslední, který padne za svou vlast.

"Vidím věci tak, jak jsou. Minulý rok jsme měli na mále a to nás bylo o dvě stě mužů více, než letos. Navíc měli špatné povětrnostní podmínky, takže lodí nepřiplulo tolik. Pokud bude letos klidná zima a přijdou sem všichni, nemáme šanci," vysvětlil mi jednoduše a mě se po jeho slovech dělalo mdlo, protože byla příliš pravdivá. S vojáky jsem strávil většinu života a oblíbil jsem si jejich morálku, ale ta upřímnost mi někdy lezla na nervy.

"Smím-li se zeptat, který baron nám přislíbil pomoc za ruku lady Valery? Pokud je to někdo z blízkých sousedů, nemusíme se tolik obávat," zeptal se mě po pár minutách napínavého mlčení, při kterém jsme se oba dva snažili nalézt jinou cestu, jak tohle zachránit.

"Žádný baron, můj příteli. Král. Z Valery bude naše nová královna," vydechl jsem po chvíli, protože už nemělo cenu držet to v tajnosti. Za pár hodin to stejně rozhlásím. Za pár hodin celý Zenrarr zjistí, že jeho mladá hrdinka, kterou mají všichni tak rádi, se vdá na sever a stane se z ní královna. Nikdo ze Zenrarru neměl příliš důvěry ke králi ani ke Casii obecně. Držíme si jakousi vlastní kulturu, a protože na nás sever zapomněl, zapomněli jsme i my na něj. Nemohl jsem tedy odhadnout, jak tu zprávu vlastně můj lid příjme. Budou rádi, že nová královna bude právě Valery, nebo na mě budou pokřikovat, že moje dcera nepatří na sever? Že jsme bez ní ztracení…. Kdo po mě převezme úřad? Určitě se na tuto otázku zeptají, ale já jim neměl co odpovědět. Ještě do minulého týdne jsem věděl, že Valery bude po mě skvělá velitelka a ochrání svůj domov stejně, jako já. Valery byla moje jistota.

"Neměl jsem tušení, můj pane… přijměte prosím moji gratulaci," vysoukal ze sebe zmateně ZenGawin a mírně se poklonil. Měl jsem chuť si odplivnout, ale bylo by to příliš netaktní a svého velitele jsem neměl v úmyslu urazit. Podrážděně jsem přešlápl a několikrát zhluboka vydechl. Prsty jsem netrpělivě bubnoval o desku stolu a snažil se nalézt odpovídající odpověď na jeho slova.

"Gratulaci? Moje dcera mě nenávidí a ani se jí příliš nedivím. Pokud se král rozhodne svou část dohody nesplnit, tak s tím nic nenadělám. Jsem závislý jenom na jeho vůli a na tom, jak se Valery ujme u dvora. Gratulovat si můžeme navzájem teprve, až sem dorazí královské vojsko. Pokud dorazí," opět jsem musel zapochybovat o úmyslech krále, protože jsem k němu neměl žádnou důvěru. Kéž by vojáky poslal jako svatební dar, pomyslel jsem si. Jenže i s tou mou malou znalostí politiky jsem tušil, že dokud nebude naplněný manželský svazek, pomoc nepřijde. Ještě tady byla další, horší varianta, že počkají, dokud nebude jasné, že Valery může mít děti. To by mohlo trvat ještě déle.

Unaveně jsem si promnul oči a posadil se do dřevěného křesla. Ze stolu jsem ledabyle zvedl číši vody a dal si jí velký doušek, abych spláchl jakousi neidentifikovatelnou pachuť v hrdle.

"Prohrávám," řekl jsem tiše a ZenGawin se posadil vedle mě.


Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama