Jed: 1. kapitola - 4. část (Frich)

25. srpna 2017 v 9:49 | Sisi |  Jed

1. KAPITOLA - FRICH
4. část

V hlubokém listnatém lese plném menších i větších kopečků, skalnatých srázů a skrytých studánek jsem napůl vyrostla, tudíž jsem přesně věděla, kam Bulricha vedu, a on to také musel svým neuvěřitelným koňským smyslem pochopit. Asi dvě hodiny od hradu směrem na západ, tedy k zemi vysokých Itialwil, se nachází takový zvláštní palouk plný starých prazvláštně ohnutých stromů, které vypadají, jako by je nějaké kouzlo zahubilo a poté nechalo napospas neúprosnosti času. Palouček jsem našla v deseti letech po smrti matky, kdy jsme jezdila po Zenrarru a bála se vrátit zpátky na hrad, protože jsem věděla, že mě tam kromě vojenského drilu nečeká nic jiného. Žádná lítost, po které jsem jako malá holka toužila.


Chtěla jsem, aby mě někdo vzal do náručí a nechal vyplakat, jenže to nikdo neudělal. Už osm let to nikdy nikdo neudělal. Přišla jsem tenkrát na to místo k večeru, kdy už slunce barvilo moudrou oblohu do oranžova a vše působilo kouzelněji, než ve dne. Paloukem prosvítaly poslední paprsky a v ohybech uschlého dřeva se lámaly do různých směrů, což vytvářelo prazvláštní hru světla, na kterou jsem se vydržela dívat až do úplného západu slunce a na chvíli tak zapomněla na své trápení. Zůstala jsem přes noc a poprvé v životě tak strávila noc bez přikrývky pod noční oblohou. Sama. Tu noc se to ve mně zlomilo. Nejdřív jsem se bála každého zákoutí mrtvých stromů, bála jsem se každého zvuku, který jsem neznala. Bála jsem se i sama sebe.

Pak se ale ta desetiletá holčička rozplakala a plakala hlasitě a zoufale, protože ve svém domově dostávala za pláč rány bičíkem. Řvala do světa, že je nespravedlivý a ječela na stromy, že je jejich dřevo stejně mrtvé, jako její matka. Ječela a vzlykala tak dlouho až její hlas úplně zaniknul a ona se vyčerpaně položila doprostřed palouku mezi ty děsivé stíny a nechala se jimi ukonejšit ke spánku.

Usnula jsem tenkrát napůl v bezvědomí a přestala se bát. Od druhého dne pak ze mě byla nová Valery, nezávislá, samostatná, tvrdohlavá a hlavně nebojácná. Chtěla jsem být ta nejsilnější žena a nejbezcitnější ze všech. Chtěla jsem otci ukázat, že nade mnou nemá moc. Vrátila jsem se domů, nechala si bez jediného slova uložit dvacet ran holí na záda a mlčky přetrpěla bolest, kterou mi způsobily. Otec se díval a já ho propalovala tvrdýma očima. Musel vidět tu změnu, protože se otočil a odešel. Hradní stráž tenkrát odvracela oči, protože jim bylo zatěžko dívat se na malou holčičku s krvavými zády. Bylo jim to zatěžko, ale mě ne. Bolest jsem proměnila v sílu.

Bulrich zastavil před paloukem, kde mrtvé stromy tiše střežily mé útočiště a já nechala svého koně, aby si pochutnal na trávě. Došla jsem doprostřed palouku, kde jsem tenkrát přečkala svou první noc a s nostalgií se toho místa dotknula svými prsty. Tráva zde byla suchá a velmi nezdravá a hlína zrnitá a plná kamínků, tudíž se na ní neleželo pohodlně. Stromy tvořily nad paloukem jakousi klenbu a polední slunce tak těžko prosvítalo a nemohlo mě tak svými paprsky pohladit po tváři.

Odpovědělo by mi Slunce, kdybych k němu promluvila? Nikdy jsem nebyla příliš důvěřivá k našim bohům a Luwenniu jsem nikdy neviděla podobně, jako celá Casie. Už jako malá jsem pochybovala o pravosti všech těch pověstí a pohádek, které nám při hodinách Casijských dějin ZenLuir četl z knih, ale nemohla jsem se se svými pochybami nikomu svěřit, protože bych pravděpodobně byla považována za Sluncem zavrhnutou. Byla bych bezvěrec, který nemá své místo v Luwenu, byla bych lady ze Zenrarru, která není požehnána. A to jsem si nemohla dovolit.

"Slunce, jsem tady dole. Pokud je to všechno pravda, tak shlížíš na tento svět každý den a víš o všem, co se v něm děje. Řekni mi…," zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, jak pokračovat. Stála jsem uprostřed palouku s hlavou zakloněnou k nebi a slzy mi stékaly po tvářích. Co chci vlastně vědět? Chci vědět, jestli se stane dvůr mým hrobem? Chci vědět, jaký je král? Odejdu odsud a zanechám svou zemi napospas pirátům?

"Řekni mi, prosím, jestli můj domov přežije tuto zimu. Řekni mi, jestli toto bude moje poslední cesta a víckrát se už domů nevrátím. Řekni mi to, prosím. Prosím," ruce jsem měla dlaněmi obrácené k obloze, jak je to zvykem při motlitbách a oči jsem prosebně upínala na paprsky, které si ztěžka prorážely cestu skrz polámané větvoví. Čekala jsem tak několik sekund, minut, ale žádná odpověď nepřišla. Proč by taky. A já hlupák na chvíli uvěřila. Spustila jsem ruce zpět podél těla a bezradně se pousmála. Nakonec jsem se začala hlasitě smát a s příměsí vzlyků to znělo jako naříkání raněného ptáčete. Posadila jsem se a smála se dál. Už jsem neměla víc síly.

"Co jsi čekala? Že ti pošle holuba se vzkazem?" vyrušil mě z tichého smutku posměšný hlas nějakého muže. Překvapeně jsem se otočila za směrem, odkud ten zvuk přišel, ale nikoho jsem neviděla. Očima jsem projížděla les kolem sebe, ale člověka, který na mě promluvil, jsem prostě nezahlédla. Instinktivně jsem povolila meč a postavila se na nohy, abych mohla neznámému čelit. Jen přijď a já ti rozsekám tu tvou nevymáchanou pusu.

"Tímhle si moc nepomůžeš," promluvil znovu ten člověk, ale z opačného konce palouku. Teď už jsem ho ale uviděla. Ve stínech mezi větvemi se skrýval stín malého lidského červa, který mě pravděpodobně pozoroval celou tu dobu, a já teď měla jediné přání. Zabít ho.

"Sobě pomoci nepotřebuju," odsekla jsem a vytáhla meč z pochvy. Tak pojď ty posměváčku, panské dceři se nikdo vysmívat nebude.

"Možná bych se měl nejdříve představit. Není moc hezké, že já tebe znám, ale ty mě ne. Navíc spolu teď budeme trávit nějaký ten čas…," jak mluvil, pomalu se plížil blíž ke mně a já tak mohla sledovat jeho tiché nenápadné kroky. Vypadal jako duch některého z okolních stromů.

"Strávím s tebou dalších pět sekund a pak tě zabiju," nenechala jsem se zmást. Nenechala jsem ho dostat se do své hlavy, aby tam udělal nepořádek. Měla jsem ho tam už tak dost.

"Nesouhlasím. Jsem Frich," řekl jednoduše, ale to už byla malá zvláštní postava na pět kroků ode mne. Frich měl na sobě dlouhý černý plášť s hlubokou kápí, zpod které nebylo vidět vůbec nic z mužovy tváře. Měl bosé nohy celé špinavé a obalené blátem, jakoby tak chodil už delší dobu a ruce měl pokryté špínou stejně tak. Co je to sakra za chlapa?

Stála jsem nerozhodně na místě a svůj meč měla stále napůl připravený k útoku. Prvotní vztek mě ale přešel, teď jsem si nebyla jistá, před kým to vlastně stojím a jestli ho chci doopravdy zabít. Měla bych. Místo toho jsem ale vrátila meč do pochvy a založila ruce na hrudi. Povytáhla jsem jedno ze svých rovných obočí a čekala na jeho vysvětlení.

"Neodpověděla jsi mi na otázku, Valery," řekl znovu svým zvláštním chraplavým hlasem. Jakoby se nadýchal kouře z komína, ale tady v lese to přece nebylo možné.

"Nemám chuť ti na cokoliv odpovídat a měl bys mě oslovovat lady Valery, nebo přinejmenším slečno," vyprskla jsem podrážděně a nehnula se z místa. Ten člověk mě mátl a to se mi nelíbilo. Nejraději bych mu tu kápi sama strhla z hlavy, ale napůl jsem se obávala toho, co by se na mě pak dívalo. Jestli je to nějaký skrček s poďobanou tváří, tak je možná dobře, že jí skrývá.

"Nejsem na nikoho vázán a nejsem nikomu nic dlužen, tudíž tě budu oslovovat, jak si sám umanu, a stejně tak tvého otce, ač se mu to nebude líbit. Nepřizval mě na svůj hrad, abych mu skláněl poklony," poslední slova téměř zašeptal, ale já je i tak postřehla, a ihned jsem si vzpomněla na svůj nedávný rozhovor s otcem. Řekl mi, že mě bude učit někdo nový. Ano, říkal, že se jmenuje Frich, muž od hranic. Kde k sakru takového trpaslíka vyhrabal?

"Ty mě máš učit?" otázala jsem se ho pochybovačně a založila si ruce v bok. To už snad otec nemyslí vážně.

"Ano. Co bude třeba. A první otázka zní: Co jsi čekala, že ti Sluneční bůh odpoví?" vykročil a jako přízrak se kolem mě začal procházet. Drásalo mi to nervy. Měla jsem chuť vzít ho za ten odporný plášť a dusit ho, dokud by mě neoslovil, jak se sluší a patří. Jenže mě něco drželo zpátky a já nevěděla, co to je. Možná to byl instinkt, který mi říkal, že i přes svoji výšku je muž nebezpečný.

"Co je ti po tom?" odvětila jsem podrážděně a Frich vydal prazvláštní hrdelní zvuk, který snad měl být posměškem. Krev se mi nahrnula do tváří. Tohle přece nebudu trpět.

"Budu se tě ptát tak dlouho, dokud mi neodpovíš, a teprve potom tě začnu učit," řekl úlisně a já už zatínala ruce v pěst.

"Proč?" zeptala jsem se ho přidušeně.

"Protože tě chci zlomit," přiznal muž a já už to nevydržela. Dravě jsem se na něj vrhla a srazila ho celým svým tělem k zemi. Chtěla jsem mu dát pěstí několik rán do nosu, ale najednou pode mnou nebyl. Byl rychlejší a mrštnější než kdokoliv, s kým jsem bojovala. Jediným přehmatem mě přinutil položit se na záda a svým předloktím mě přidusil na tvrdé zemi. Vztekala jsem se jako kočka lapená do pasti, ale nemohla jsem nic dělat. I přes malý vzrůst byl očividně dost silný na to, aby mě dokázal udržet na zemi.

"Tak mě zabij, ty zbabělče!" zařvala jsem mu do tváře a snažila se nasát do plic trochu vzduchu. Jeho sevření trochu povolilo, ale pořád jsem se nemohla hnout z místa. Jak já toho chlapa nenáviděla.

"Přála by sis zemřít? Nechat svůj domov jen tak, napospas pirátům? To je tvé přání? Pokud ano, zopakuj to," řekl to děsivě klidně a já zůstala hledět do černého stínu mužovy kápě. Ano, chci zemřít, ale nesmím, protože by to znamenalo nejen můj konec, ale i Zenrarru. A ten zpropadený Frich to všechno věděl. Všechno už věděl.

"Kdo ti to řekl?" zeptala jsem se ho polohlasem a snažila se ovládnout svůj dech.

"Vím toho hodně, a když budu chtít, předám něco i tobě," v jeho hlase jsem zaznamenala stopu výhružky, "a teď mi už konečně řekni, jakou odpověď jsi čekala od Slunce," tentokrát se mě zeptal mírně, skoro bych i věřila, že ho to doopravdy zajímalo. Neměla jsem na výběr.

"Nečekala jsem odpověď, ty tupče," vyprskla jsem nasupeně a ucítila, jak se jeho paže zaryla do mého krku. Fajn, takže tupec asi nebude jeho druhé jméno, pomyslela jsem si pochmurně.

"Myslela jsem, že mi pošle znamení," vysoukala jsem polohlasem a cítila, jak se mi odkrvují prsty. Když znovu povolil, začala jsem se ihned přerývavě nadechovat.

"Znamení posílá každý den, jen je musíš umět najít," odpověděl mi po chvíli a vstal. Najednou jsem mohla volně dýchat a tíha jeho těla mě už nedržela u země jako lapeného králíka. S úlevou jsem si prohmatala pohmožděný krk a posadila se.

"Uvidíme se po večeři ve sklepení, Valery," zazněl jeho hlas z větší dálky, než bych čekala, a když jsem se znovu podívala na místo, kde ještě před chvílí stál, nebyl tam. Zahlédla jsem jenom jeho plášť, jak se zavlnil někde mezi stromy a pak byl fuč. To se naučil chodit po vzduchu, že nebylo jeho kroky vůbec slyšet? Aniž bych si to přiznávala ráda, bála jsem se ho. Už dlouho jsem neměla z nikoho a z ničeho strach, ale Frich ho teď vrátil do mé mysli a to velice intenzivně. Z části to mělo co dělat s tím, že jsem se s podobným člověkem ještě nesetkala, ale hlavně byl první, který mě takto porazil. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Dostal mě na lopatky. A já neměla žádnou šanci.

Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama