Když Sisi cestuje... No.1

4. srpna 2017 v 9:53 | Sisi |  Deník

KDYŽ SISI CESTUJE
NO. 1

Den pro mě začíná v poledne, protože se snažím celé ráno prospat po noční na recepci. Z postele vstávám s nečekanou energií a nadšeně se ženu do kuchyně, kde to krásně voní a já už jsem zvědavá, co tam pro mě mamča nachystala. Lívance?! Wow!


Cpu do sebe jeden lívanec za druhým, kydám na ně tolik jogurtu, kolik se na ně jen vejde, a borůvkového džemu taky nešetřím. Je mi totiž jasné, že podobné výborné domácí jídlo od maminky teď nějakou dobu mít nebudu. S plným břichem se pak odkutálím zpátky do pokoje, kde ještě znovu a znovu kontroluju kufr i malý baťůžek. Výlet do Anglie jsem si vymyslela a naplánovala sama, rodiče v něm nehráli žádnou roli a já mám pocit nové svobody. Teď je to jen na mě. Nasednu do letadla a adios maminko a tatínku. To přesně chci. Rodiče dvakrát ne, ale nemají na výběr.

S bráchou se loučím jako obvykle strohým pozdravem a krátce odpovídám na jeho otázku, kam že to vlastně jedu. V autě je ticho, možná bych měla po noční ještě chvíli spát, ale nejsem unavená, tak koukám z okýnka a překvapivě se mi daří nad ničím nepřemýšlet. Venku je teplo, slunečno a dálnice tradičně zarvaná. Táta to sice bere po starý, ale očividně nebyl jediný chytrák, takže nějaký čas stojíme i tady. Vím, že máme času hodně, ale stejně se neubráním nervóznímu pohledu na hodiny. Poprvé a naposledy jsem letěla v devíti letech a pamatuji si z té cesty jen mraky, tudíž je pro mě tento let něco jako premiéra.

Na letiště dorážíme včas, ale nedá se zaparkovat, tak si jen vytahuju věci z kufru a nechávám rodiče odjet. Táta mě jen zběžně objímá, s ním můj odlet moc nehnul, ale mamka už hlasitě brečí a snaží se to skrývat na sedadle pro spolujezdce. Jelikož nemám zrovna velké soucítění, tak jí jen slibuju, že se budu ozývat a pak se hned klidím z toho vedra do klimatizované budovy.

Fotka uživatele Silvie Šmardová.

Odbavení bylo rychlé a jednoduché... pokud znáte pravidla letecké společnosti, se kterou letíte, není v tom pak žádná věda. Měla bych teď něco kolem dvou hodin čekat na letadlo, jenže na tabuli u mé brány najednou vidím čas odletu mého letadla o hodinu později. Nějaký čas se jen rozhlížím kolem sebe, jestli uvidím nějakou podobně splašenou tvář, ale všichni se zdají být v klidu. Po půl hodině, kdy pořád netuším, co se děje, se ptám jedné mile vypadající paní, jestli neví, proč je na tabuli jiný čas. "Asi mělo zpoždění letadlo z Londýna, tak teď nestíhají..."

Hodinové zpoždění pro mě znamená minimálně to, že nestíhám první autobus z letiště do Londýna (už zaplacený a zarezervovaný) a v nejhorším případě to, že nestíhám ani ten druhý z Londýna do Bristolu (taky zaplacený a zarezervovaný) a budu muset přečkat noc v Londýně. Je mi horko, mám žízeň, hlad a jsem nervózní jak pes. Píšu si s kamarádkou, za kterou do Anglie jedu, a ta mě trošku uklidňuje, že z letiště berou do jakéhokoliv autobusu stejné linky, že je jedno jaký konkrétní mám zarezervovaný. Ale ten druhý autobus už je problém. Pochytávám z jejího hlasu, že se jí to zpoždění letadla nelíbí stejně tak, jako mě, protože se za mě cítí zodpovědná a snaží se mě rozveselit, protože ví, že takto cestuji poprvé.

Tři hodiny před sebou a očividně vypadám dost ztraceně, protože se ke mě naklání chlapík sedící vedle mě, jestli jsem v pořádku. Nakonec to dopadá tak, že si celé dvě hodiny povídáme a já o něm zjišťuji všemožné zajímavé věci... jakože byl DJ v rádiu, že učil angličtinu v Česku, že byl producent... vím, že někde zmínil svoje jméno, ale nakonec jsme zůstali jako Czech Ninja a British Ninja. Je neskutečně zábavný a hlavně mě nutí přemýšlet o něčem jiném, než o tom hloupém zpoždění, protože česky nemluví. Lidé kolem nás jsou většinou mlčenlivý a čumí do mobilů, takže je naše veselá konverzace dost slyšet, ale je mi to jedno. Ninjové se ničeho nebojí. Ani zpoždění letadla.

Konečně otevírají bránu, sedám do letadla a modlím se, aby už konečně vzlétlo. Sedím čtvrt hodiny, půl hodiny, uličkou pořád tam a zpět chodí letušky a něco nabízí. A my pořád stojíme na místě v tom vedru a já mám neskutečnou žízeň a začíná mi být nevolno. Zpoždění už není hodinu ale hodinu a třičtvrtě a my vzlétáme. Rodičům jsem o tom nedala vědět a dochází mi to až v letadle, kde už zprávu poslat nemůžu. To znamená, že za čtvrt hodiny bych jim měla napsat. A já jim napíšu až za dvě. Ti budou mít radost...

Související obrázek

Let si moc neužívám, protože mám sedadlo v uličce, usnout nedokážu, pořád sleduju hodiny, nervózně pokukuju po ostatních a snažím se vidět ven, ale nic moc zajímavého tam není. Připadám si jako v přecpaném autobuse. A žízeň mám čím dál větší. Nemám s sebou nic a v letadle je vše drahé. Doufám, že budu mít čas koupit aspoň něco malého na jednom z nádraží. Prosím, ať už jsem tam... prosím prosím prosím, opakuju ve své hlavě a nadávám sama sobě, co jsem to zase vymyslela za hloupost.

Dosedáme v Anglii, konečně! Zpoždění je hodinu a půl, ihned píšu rodičům i kamarádce, že jsem na místě. Ženu se napříč letištěm, v principu akorát následuju dav a snažím se dostat všude co nejdřív, protože hraju o čas. Na přepážkách jsou překvapivě rychlí, takže se přes kontrolu dostávám během deseti minut a pak už jen hledám cestu ven z letiště na nádraží. Trvá mi to asi deset minut, protože je tak trochu schované, ale nakonec ho konečně nacházím. Za 5 minut má autobus odjíždět, tak se k němu rychle řinu a v ruce držím rezervační list. Milý autobusák si ho kontroluje, usmívá se na mě a s ochotou přebírá můj kufr. Vděčně si sedám do měkkého pohodlného sedadla a poprvé za to odpoledne vydechnu. První část má za s sebou.

Cesta do Londýna je sice pohodlnější, ale pro mě stejně nesnesitelná, jako předtím, protože jsem si nestihla nic koupit a mě už z žízně začíná bolet hlava. Tahle linka, kterou jsem naštěstí stihla, má dojet do Londýna v deset večer. A v deset večer mi odjíždí ze stejného místa autobus do Bristolu. Ajuška (ta kamarádka, ke které jsem přijela) mi sice psala, že tyhle linky většinou přijíždí dřív, ale s mým štěstím dneska... Každopádně by to nebyl konec světa, protože do Bristolu jede další autobus o půl jedenácté, ale ten je od jiné společnosti a stojí něco kolem 16 liber, tudíž bych musela platit autobus navíc. Co už. Jednou jsem si to vymyslela, tak to musím nějak přežít. Ale příjemné to není.

Související obrázek

Londýnem projíždíme asi třičtvrtě hodiny a já mám namožený krk, jak se snažím všechno vidět. Sice jsem už tady byla, ale prošli jsme si tenkrát jenom centrum, tudíž jsem byla vším ostatním ohromená a zděšená zároveň. Uličky, kterými jsme projížděli, byly úzké a budovy vysoké, takže jsem si brzy začala připadat ztísněné a obklíčeně. Světla na některých budovách byly tak výrazné, že mě z toho začaly řezat čočky a i přes tu krásu starých a historických budov mi všechno připadalo komerční a bez kouzla. Tušila jsem, že mě Londýn nenadchne, protože nejsem ten typ BigCity Girl a nákupní centra mě nikdy nefascinovaly. Nejsem tedy zklamaná, spíše se už těším, až z velkoměsta vypadnu a budu si moci užít týdenní dávku pořádné Anglie.

Přání se mi plní, protože přijíždíme za deset celá a já mám čas najít si svůj další bus, jenže je jich tam asi milión a já běhám po nástupištích jako ztracená kočka. Za dvě minuty deset konečně nacházím spoj Londýn-Bristol a úlevně k němu dobíhám. Opět vytahuji rezervaci a řidič mě opět mile odbavuje. Usedám a uvědomuji si, že jsem si opět nestihla koupit nic k pití. Už jsem skoro deset hodin bez vody. A další tři na cestě mě čekají. Musím usnout, nebo mi bude fakt špatně. Přestože bych raději sledovala cestu, když už jsem sem přijela na čumendu, tak raději usínám a snažím se zapomenout na žízeň i hlad. Jsem ale ráda, že jsem všechno zvládla. Rodiče si myslí, že mě Ája vyzvedla na letišti, protože bych jim nemohla říct pravdu, a tudíž jim ani o svém dobrodružství s autobusy neříkám.

_________________________________________

Ufff byla tó fuška, ale prvotní fáze je za mnou.

Unavená a v polospánku,

Vaše Sisi

(další články už budou fakt o Anglii slibuju!)

Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aurora Akkaris | Web | 8. srpna 2017 v 13:42 | Reagovat

Ayy, tak ale je to dobře, že jsi to nějak zvládla :D Jinak, nevím, jestli za to můžu já, nebo ne, ale jsou tu vidět jen dva obrázky, ty ostatní se mi nezobrazily :c

2 Sisi | Web | 8. srpna 2017 v 22:09 | Reagovat

s těmi obrázky už nějaký čas bojuju netuším proč pořád mizí... :-( a díky moc za komentáře! byl to adrenalin :-D

3 Lucienne | Web | 13. srpna 2017 v 20:38 | Reagovat

Páááni, tak to muselo být celkem drsné. :D Nevím, jestli bych si troufla takhle vyletět sama :DDD Jsem vždycky v neznámém prostředí totálně ztracená :DDD Ještě že jsi tam bez té vody v tom horku nezkolabovala. :D Máš můj obdiv :D

4 Sisi | Web | 14. srpna 2017 v 10:27 | Reagovat

[3]: Jako neměla jsem k tomu málo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama