Když Sisi cestuje... No.7

11. srpna 2017 v 20:01 | Sisi |  Deník

KDYŽ SISI CESTUJE
NO. 7
poslední příspěvek

Dneska (myslím dnešek, 11.8.) jsem měla mít volno, ale nakonec jsem stejně musela do práce, jelikož onemocněl jeden ze stálých zaměstanců. Tudíž jsem ani nedoufala, že stihnu napsat tento poslední článek, ale světe div se.. mám teď asi dvě až tři hoďky k dobru a pak jdu zpátky. Takže jdeme na to. Poslední článek o mém dobrodružství v Anglii a pak najedeme zpátky na tradiční deníkový zápisky.


Probouzíme se v měkkých postýlkách, venku je necelých dvacet stupňů. Krásně jsem se vyspala... nemyslím to s nadsázkou, doopravdy jsem spala jako dřevo až do rána. Celou noc mi sice lezly nohy zpod peřiny a visely nad zemí, protože je postel malá, ale komu by to po takové túře, jakou jsme měli my včera, vadilo. Slézáme dolů na snídani, je něco před půl desátou. Bereme si malé roztomilé pytlíčky s musli, mléko, čaj a nějaké ovoce. Pak k nám přichází takový milý starý pán a nabízí nám tradiční Waleskou teplou snídani. Je mu něco kolem sedmdesáti, je hubený, ale pořád dost akční a má neuvěřitelně nádherné zářivě modré oči.


Čekala jsem nějaký obložený talíř se slaninou, ale byla jsem hodně vedle. Stařík nám přináší talíř, na kterém jsou vařená rajčata, fazole, smažený sýr, vejce, černý puding (jitrnice), klobása, houby a kdoví co ještě. Prostě je to talíř plný jídla a jelikož tam už není místo na přílohy, tak nám donáší opečené tousty zvlášt. Koukám na to a je mi jasný, že to nesním. Snídaně. Tohle, že je snídaně? Už chápu, že je ten stařík i v sedmdesáti tak čiperný.

Po tomto vydatném jídle se valíme do pokojů a bereme si těch pár věcí, které jsme měli s sebou. Venku se s námi loučí opět ten milý stařík a říká nám, že se stará i o zahrádku, která opklopuje celý hotýlek. Dívám se kolem sebe, vidím nespočet květináčů a nějak se mi nechce věřit, že má tohle všechno na svědomí tenhle chlapík. Je to machr.


Z Walesu jedeme zpět k Bristolu, ale cestou ještě stavíme v Cardiffu v JumpParku, protože potřebujeme vyskákat tu snídani. Všichni funíme jak lokomotivy a je nám těžko. Třeba nám to pomůže. Vcházíme tam, dostáváme spešl ponožky na skákání a zábava může začít. Jen doufám, že se nepozvracíme.

V parku jsme jedni z nejstarších, většinou tam skáčou jen děti nebo mladší školáci, ale to je nám jedno. Hrajeme tam na trampolínách vybiku, nebo jen děláme kraviny s pytlemi a molitanem... máme celou hodinu, takže si jí užíváme dosyta a časem ztrácíme pocit těžkosti.

Fotka uživatele Silvie Šmardová.

Po hodině už jsme slušně vyskákaní, snídaně nám slehla, tak se unavení a zpocení kutálíme ven. Kupujeme si velkou vodu, protože máme najednou velkou žízeň a pak už je bohužel čas jet domů, protože už pokročilo odpoledne. Kačka jde znovu na vlak, tak jí doprovázíme, potom jedeme zpátky na byt a já už se musím bohužel balit. Ajuška mě ještě ale vytáhne na nejlepší bristolskou zmrzlinu, the Swamp, tak si dáváme do nosu a naposledy si lehám v parku a užívám si zbytku mého posledního dne v Anglii.


Ráno vstávám v šest, beru si svůj kufřík a novou kabelku a vycházíme společně s Ájou z bytu. Autobus přijíždí, ale mě se do něj nechce. Nejradši bych ještě pár dní zůstala, užila si ještě pár nocí v Cubaně, zajela si na oběd do Bathu nebo si jen tak lehla do parku se sandwichem. Jenže peněz mám málo a víc dní jsem si nemohla dovolit. Navíc mě dneska čeká noční v práci, takže si nemůžu dovolit spoždění. Musím domů, ach jo.

S Ájou se dlouho loučíme a pak je najednou pryč a já jsem zase sama. Cesta je pěkná, dokud se nedostáváme blíž k Londýnu. Jestli jste četli můj první článek z Anglie, tak vás ani v tomto posledním nezklamu. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem se dobře připravila a nachystala si flašku s vodou a nějaké drobnosti k jídlu. Tentokrát nebudu žíznit a hladovět. Ale nervovat jo, to teda jo.

Měli jsme dojet kolem desáté do Londýna. O půl deásté už vjíždíme do města a já si říkám: jo to je paráda, stíháme. Hm. tak. Pondělní Londýn je něco, co fakt nechceš. Celou hodinu se protloukáme městem, v uličkách, mezi vysokými domy, všude lidi, všude hluk... bolí mě hlava, přestože se snažím pravidelně pít a nervózně si koušu spodní ret. To stihnu, nenervuj. Stihla jsem to i předtím, to bude dobrý.

Autobus má něco kolem půl hodiny, možná víc, spoždění, takže rozhodně nestíhám rezervovaný autobus z Londýna na letiště, ale už vím, že je jedno, jaký čas mám zrovna zaplacený. Hlavní je najít tu linku. Když sedím v dalším autobuse, počítám, v kolik přijedu na letiště, vychází mi něco kolem hodiny a čtvrt času na odbavení. To není tak zlý. Z původních tří. Haha. Miluju cestování.

Na letišti si kupuju další vodu a svačinu, protože už vím, že čekání s prázdným žaludkem a bez pití je fakt hrůza. Ke své bráně se dostávám asi deset minut před jejím otevřením, což je paráda a pak už jen vklidu nasedám do letadla, které tentokrát má spoždění jen něco přes deset minut. Sedím u okna, kochám se oblohou a říkám si, že to uběhlo nějak rychle.


Strávila jsem 8 dní v Anglii, procestovala několik krásných měst a seznámila se se skvělými lidmi. Všechno jsem si musela vyřešit a zajistit sama, tudíž jsem se přiučila spoustě věcem, které se mi budou v budoucnu hodit. A hlavně jsem sama sobě i rodičům ukázala, že se o sebe dokážu postarat. Maturita pro mě nebyla zkouška dospělosti, to až tahle dovolená. Teprve až člověk zjistí, že musí s penězi nakládat opatrně, teprve až zjistí, že je potřeba umět se dorozumět, aby se někam dostal... teprve až pozná, jak svět funguje, může o sobě říct, že je samostatný. A já se tak teď cítím a mám z toho obrovskou radost. A vím, že i přes původní VELKÝ nesouhlas rodičů, budou i oni pyšní. Byla jsem dost paličatá na to, abych si svůj kousek nebe vybojovala a teď ho mám.

Dosedáme do Česka, na jedno ucho neslyším, protože mi při letu kvůli rýmě zalehlo. Vylézám z letadla a dostávám šok, protože je vedro k zalknutí. Oproti těm krásným dvacítkám je pro mě tohle naprosto nesnesitelné. Mám na sobě rifle, bundičku a nepromokavou parku. Ihned to ze sebe shazuji a doufám, že má kamarád v autě klimatizaci, jinak zdechnu.


Domů přijíždím kolem sedmé večer, v devět se pomalu balím na noční směnu a pak osm hodin čumím do blba a snažím se neusnout. Jo a taky se snažím udělat něco s tím uchem, ale nic moc nepomáhá. Jsem polohluchá. Modlím se, aby mi to nezůstalo napořád.

A tak skončilo moje cestování. Letadlo vs Sisa - 1:0. Ve foťáku přes 800 fotek, které jsem zpracovávala dalších několik dní a a spousta krásných vzpomínek. Jelikož je moje hlava děravá, tak to všechno píšu do tohoto internetového deníčku a až se sem jednou podívám, tak si to celé ráda připomenu. A třeba se tam jednou vrátím. Vlastně ne třeba... určitě. Potřebuju ještě aspoň jednu noc v Cubaně.

______________________________

Vaše Sisi, která už se zase pomalu balí do práce

Vaše Sisi, která teď posune Tarinu dál

Neslibuju nic

Budu se snažit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax | Web | 11. srpna 2017 v 20:37 | Reagovat

Tenhle blogový seriál má právem už sedum epizod! :) A právěm se mi líbí! :)

2 Sisi | Web | 11. srpna 2017 v 20:58 | Reagovat

[1]: díky moc! Snažím se teď v posledních chvílích ještě opravit chybky... člověk když píše zpaměti, tak jich je hodně... takže se za některé překlepy omlouvám :-D

3 Lucienne | Web | 15. srpna 2017 v 13:26 | Reagovat

Krásné zakončení cestovacího seriálu. Je super vidět, že sis výlet užila, z těch článků to přímo čiší. Ach jo, jednou tam taky ještě musím vyrazit. Třeba se tam potkáme, až se tam obě vrátíme. :D
Jo, a Cubanu musím najít taky. Zní to jako něco, co bych si neskutečně užila. :D
Díky za krásné provedení po úžasných britských městech :)

4 Sisi | Web | 15. srpna 2017 v 16:27 | Reagovat

[3]: Cubanu si zaručeně užije každý! To místo je prostě Ráj! Jsem ráda, že se ti tenhle malý cestopis líbil! :-)

5 Aurora Akkaris | E-mail | Web | 15. srpna 2017 v 23:18 | Reagovat

S naprostým nadšením dočítám poslední díl série o tvé cestě a jedním slovem bych ji celou shrnula jako báječnou. Už jsem říkala, jak moc mě to bavilo číst, a teď to tu ještě s radostí opakuji, protože he to pravda :3

Jej, ten JumpPark mě teď docela dost nadchnul - že bych kámošku do něčeho takovýho vzala? Hah? Možná bych tam ani nic nezničila...? XD

Už jsem měla strach, že bys mohla letadlo zmeškat, ale očividně jsem se o tebe bála zbytečně. A ta vedra... To mi povídej! Včera jsem přijela z hor, kde bylo věčně pod mrakem a rtuť na teploměru šplhala jen ke třináctce, takže v nížině, kde bydlím, jsem málem umřela! XD Chci říct... Dokážu moc dobře pochopit ten nenadálý teplotní šok xD

A nějak to shrnu - vážně mě hodně bavilo si číst o tvé cestě a vůbec mě tvůj blog v poslední době hodně zaujal qwq Takže jen tak dále a ať se ti v blogování daří! :3

6 Sisi | Web | 16. srpna 2017 v 13:34 | Reagovat

[5]: S naprostým nadšením čtu tvoje komentáře a naprosto se rozplývám, protože jsem snila o tom, že jednou bude někdo moje články číst a ono hele... fakt to někdo čte!!! DĚKUJU DĚKUJU DĚKUJU :-D tobě taky přeju, ať se blog drží a budu tě kontrolovat!! :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama