Sisa opět cestuje

27. srpna 2017 v 21:55 | Sisi |  Deník

SISA OPĚT CESTUJE

Měla jsem takové nutkání pojmenovat tento článek Když Sisi cestuje No. 8, ale narušila bych tím pěknou anglickou zónu a tento výlet do ní vůbec nezapadá. Ale jinak ano, opět jsem nakrátko vyjela za hranice. Pojďme se podívat, kde jsem zase dělala ostudu.


Když jsem slavila 19 let, příbuzní mi spíše gratulovali k maturitě a k ukončení středoškolského studia. Dědeček mi řekl, že za ty samé jedničky na maturitním vysvědčení si zasloužím něco velkého a že si můžu říct, kam bych se chtěla podívat. Musela jsem samozřejmě brát ohled na jeho stáří, takže jsem se zamýšlela nad okolními státy - Slovensko, Rakousko, Německo... kam bych tak chtěla?

Tento rok budu studovat krom angličtiny také dějepis a moje záliba v tomto předmětu se na mě podepsala, protože jsem si objednala Orlí hnízdo - letní sídlo Adolfa Hitlera v Bavorsku, kousek od hranic s Rakouskem. Jelikož bychom to nestihli během jednoho dne, tak jsme si k tomu ještě přidali Salzburg - rodiště Wolfganga Amadea Mozarta a dvoudenní rodinný trip byl na světě. Když říkám rodinný, tak myslím rodinný a rovnou napříč třemi generacemi. Já, mamka a děda.

Vyjeli jsme o půl paté ráno od dědy a jeli přes severní Rakousko do Salzburgu, kde už jsem začala obdivovat krásnou Alpskou krajinou - zelené pastviny, krávy, husté lesy na úbočích kopců a později i vysokých hor. Krásná údolí s horskými řekami s průzračnou vodou a městečka plná rozkvetlých květin a žen v tradičních krojích. Jo, tady se mi bude líbit, říkala jsem si, když jsem se dívala kolem sebe.


První zastávkou bylo německé Berchtesgarden, tedy mětečko v malebném alpském údolí, které je jakýmsi předstupňem pro samotný Národní park Berchtesgarden. Městečko je turistickým střediskem nejen pro nadšence pro pěší turistiku, která je v této oblasti velmi oblíbená, ale i pro normální turisty v žabkách a s foťáky, jako jsme byli my. Vyjeli jsme kousek nad údolí do jakési mezistanice, odkud nás autobusy hromadně nabrali a vyvezli několik set metrů do skal, kde si před desítky let užíval krásných výhledů i samotný vůdce Třetí říše, Adolf Hitler.

Jen samotná jízda po známé vyhlídkové silnici, vystavěné speciálně pro potřeby Hitlera ve 30. letech, je impozantní. Pro její úzkost zde ale nesmí jezdit nic jiného, než speciální autobusy, které vyjížději z mezistanice každých 25 minut. Vystupujeme, ale ještě se nanacházíme v Orlím hnízdě, protože do samotného domu se dostaneme až výtahem. Procházíme tunelem vybudovaným v roce 1936 a pak čekáme v prazvláštní kruhové místností, kde pravděpodobně trávili čas před začátkem návštěvy u Hitlera velcí páni tehdejšího Německa.

Výtah je ze zrcadlové mosazi, takže vypadá jako pozlacený a je luxusní. Podle fotek tam akorát dnes chybí zelené kožené sedačky, které byly kvůli zvýšenému počtu turistů odstraněny. Vylézáme z výtahu přímo v Orlím hnízdě a ihned se jdeme podívat na výhled, který je přenádherný. Už chápu, proč se ze zaprášeného Berlína přesouval právě sem, do divoké krásné přírody. Počasí nám vyšlo jako na objednávku. Na nebi není ani mráček a je okolo 24 stupňů.


Po úpatí hory se procházíme snad půl hodiny, možná i více, a pořád se nemůžeme nabažit přírody, která okolo nás tak kvete. Nevím, jak je to možné, ale i v takové výšce (něco přes 2000m) na těchto úbočích rostou stromy i květiny. Dáváme si drahou kávu, já jen džus, protože nejsem kávová a míříme zpět dolů, odkud nás autobus sváží do údolí. Po cestě vidíme na stezkách desítky turistů, kteří se rozhodli vyjít na Orlí hnízdo pěšky a já si tak říkám, kolik to může být kilometrů a jaké převýšení.

Pokračujeme údolím dál až do národního parku, kde se mezi skalami rozprostírá krásné jezero Konigsee, a tam si kupujeme ticket na vyhlídkovou plavbu. Jelikož máme něco přes půl hodiny času, tak si sedám na okraj jezera a smáčím v čisté studené vodě nohy. Kdybych byla na tomto výletě s kamarády, hodila bych na sebe plavky a skočila do vody, ale s mamkou a dědou by to nebylo ono. Sedli jsme do lodi a nechali se unášet po jezeře, na jehož březích se opalovali výletníci a otužilci. Mě ta voda studená zas tak nepřišla, měla 18 stupňů, ale očividně jsem byla v menšině, protože většina turistů si jezero jen fotila.

Vysadili nás u Sv. Bartoloměje, což je kostel z 11. století, který společně s jednou krčmou je jedinou budovou na jakémsi malém břehu. Netuším, jak se tam tenkrát dostávali, asi jen lodí, a hlavně nemám ponětí, proč stavěli kostel tak daleko od samotného města, ale musela jsem uznat, že je to kouzelné. Z krčmy hrála tradiční německá dechovka, lidé tam chodili skoro výlučně v krojích a k pivu dávali půllitr zadarmo.


Tohle všechno byla paráda, ale pak tam taky byla fronta lidí čekajících na zpáteční plavbu a táhla se skoro přes celé molo. Troufla bych si říct, že to bylo i pár set lidí. Takže jsme vylezli z lodi, stoupli si rovnou do fronty na zpáteční cestu a střídali se ve stání. Byla to docela komedie. Na zpáteční loď jsme se dostali po hodině a čvrt ve frontě a mezitím se ten zástup lidí ještě prodloužil. Jejich poslední plavba měla být v 18:30 a my jsme pluli v 17:40. Nevím, jak ty lidi dostali zpátky, ale v 18:30 rozhodně skončit nemohli, protože by jim tam většina lidí zůstala přes noc.

A to bych jim teda nepřála, protože jen co jsme se ubytovali v hotýlku, přišla bouřka a začala bubnovat do střech o sto šest. Vysílena jsem ale ihned usnula a ráno už po blýskanici zbyl jen opar, který se s prvními slunečními paprsky vytratil. Tak proto mají pořád trávu zelenou!

Druhý den jsme měli naplánovaný jen Salzburg, takže jsme opustili krásné údolí a vrátili se kousek za hranice do Rakouska, kde se nachází rodné město hudebního génia Mozarta. Město samotné je asi zajímavé, pokud má člověk víc, než pár hodin času, ale my jsme bohužel pouze stihli projít historické centrum k rodišti zmíněného skladatele a pak dojet k zahradám Mirabel.

K domu Mozarta asi nemám, co říct, protože mě dost zklamal. Nejenže nebyl nijak značený, ale samotné muzeum nebylo nic moc, spíš nic. Když se tam objevily nějaké interaktivní prvky, tak vypadaly zašle a neudržovaně a místnosti byly poloprázdné. Vitríny se starými dokumenty a obrazy. To bylo ve zktrace všechno, co jsem mohla v muzeu vidět. Sem tam nějaké exponáty, sem tam snad i nějaké audio. Drahý obchod se suvenýry už ale měli zařízený moc pěkně, to jo.

Takže Mozartův dům k návštěvě nedoporučuji, líp uděláte, když si zajdete do nějaké koncertní síně a poslechnete si některou z jeho skladeb. My jsme po tomto muzeu pokračovali k Mirabel, což nevím přesně, co je, ale zahrady, které hádám ke stavbě patří, jsou přenádherné. Jelikož nám svítilo sluníčko, tak jsme se všemi barvami mohli kochat do aleluja.


V jednu jsme pak nasedli do auta a vyjeli zpátky domů, protože hádejte co... zítra jedu zase na čtyři dny pryč. A abych vás ještě na závěr pobavila, kontrolovala jsem po dvou dnech instagram a vyskočilo na mě, že jedna z mých dobrých kamarádek se právě čvachtá v Konigsee, tak jsem ji napsala, jak tam je, že jsme tam byli včera a ona mi píše, že už tam jsou od čtvrtka...Chápete! Ten svět je někdy fakt malej.

Tak papa lala

Sisi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucienne | Web | 29. srpna 2017 v 17:16 | Reagovat

Pane jo, kde ty na to bereš čas a energii, pořád někde lítáš. :D Ale je to super, to sbírání zážitků za to stojí. Upřímně jsem ani nevěděla, že nějaké takové Orlí hnízdo existuje. :D Muselo to být zajímavé být  tam, kde žil Hitler, a všechno to vidět...
S tím domem Mozarta ani nejsem překvapená tvým zklamáním, já byla stejně zklamaná domem Dickense... všechno to bude stejné, více méně v těch domech nic není.
Pěkný článek. :)

2 Sisi | Web | 1. září 2017 v 11:40 | Reagovat

[1]: no té energie ubývá co ti budu povídat.. i toho času :-D
Děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama