Black Sunflower

15. září 2017 v 22:24 | Sisi |  Básně
Sunflower by Lightkast

BLACK SUNFLOWER

Znenadání uviděl jsem slunečnici a vzpomněl si na tvou nekonečnou krásu,
utrhl jsem její velký zlatý květ a spěchal tě pevně obejmout kolem pasu.
Však, věř nevěř, po cestě krátké se příliš mnoho neštěstí událo,
ano, vím, ze slunečnicového políčka do tvé chalupy je to mil málo.
Teď pozorně poslouchej a pak jistě uvěříš mým slovům zmateným,
povím ti vše, když mě už nikdy nenecháš na tomto světě ztraceným.


Hned za políčkem potkal jsem čarodějnici a ta mi otázku položila,
kolik má nebe hvězd, ptá se mě, a na mou slunečnici si políčila.
Studený pot polil mě celého a myšlenky na tebe mi hlavou vířily,
odvětil jsem jí sice nesprávně, však docela pravdivě: "Miluju ji."
Čarodějnice zmatena mým srdcem čistým se jen na patě otočila,
propustila mě, aniž bych pro ní hvězdy spočítal, a pak jako pára zmizela

v lesíku mě pak loupežníci lstivě obklíčili a jen peníze po mě žádali,
leč prázdné kapsy u kalhot jsem jim ukázal, a tak slunečnici chtěli.
Ó, jak já jsem dlouze naříkal, že je pro mou milou a tu jedinou,
tak se slitovali, téměř do naha mě v mžiku svlékli a nazvali hrdinou.
Svou přenádhernou slunečnici jsem tak podruhé již zachránil,
avšak její lístky pomalinku vadly a já se v lesíku dočista ztratil.

Slunce už se loučilo a já zoufalství propadal pro svou slunečnici uvadlou,
tu jsem potkal bábinku starinkou s jedinou černou nádhernou květinou.
Svou černou slunečnici za můj zvadlý poklad s nehezkým úsměvem vyměnila,
pak zmizela v černém dýmu páchnoucím po síře, jakoby snad do pekla mířila.
Volal jsem pak bezradně na celý bukový les a prosil na kolenou o milost,
bábinka se však nevrátila víc, nedbajíc na mou obyčejnou ubohou lidskost.

Nocí běžel jsem k nejbližšímu lomu a skočit do jeho temných hlubin chtěl,
v tom se na holé zemi má zlatá slunečnice zjevila a já náhle oněměl.
V uších mi zazněl jen babiččin skřípavý hlas a pak její smích krutý,
zlá slunečnice mi v ruce zčernala a já byl najednou zase chudý.
Upustil jsem ten plevel prokletý s hlubokým vzdechem usouženým,
bez ošacení ztracen v lese jsem se stal na kolena poraženým.

Z poslední kapky naděje zvedl jsem květinu a slepě běžel k tobě,
našel jsem tě až druhý den na podlaze bez dechu, zvadlé jste byly obě.
Tvé jindy nádherné zlaté vlasy byly černé, jako ta slunečnice začarovaná.
Já zhrozil se, že jsi již nadobro mrtvá, už navždy pro mě ztracená.
Tak jsem ti naposledy polibek plný slz na studená ústa daroval
a černou prokletou slunečnici ke svému zlomenému srdci přikoval.

Tu náhle květina v mém srdci ožila a temný stín z jejích lístků odplul,
ty ses zhluboka nadechla, otevřela své jantarové oči a já ty své promnul.
Ležela jsi tam a nechápala, zatímco já šťasten plakal a zároveň se smál.
"Doopravdy nás spasila láska?" nevěřícně jsem se tě stále dokola ptal.
Pak jsem ti donesl slunečnici z políčka slunečného, novou a čistou.
Ty jsi konečně řekla své radostné ano a stala se navždy jen mou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucienne | Web | 16. září 2017 v 18:29 | Reagovat

Jééé, to je tak náádhernééé. :') Miluju takové pohádkové romantické příběhy a ještě navíc zveršované. :) Moc krásná něžná práce :)

2 Sisi | Web | 16. září 2017 v 18:40 | Reagovat

[1]: divím se, že ze mě něco takového vypadlo... díky! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama