Jed: 2. kapitola - 1. část (Gerd)

18. září 2017 v 0:23 | Sisi |  Jed

2. KAPITOLA - GERD
1. část

Zpět na hrad jsem se vrátila, když už na hradbách dlouho svítily louče a měsíc mohl být v polovině své noční cesty. Po setkání s Frichem jsem ještě nějaký čas seděla na palouku a snažila se vzpamatovat z našeho prvního setkání, načež jsem vzala Bulricha a projížděli jsme spolu les křížem krážem, dokud se moje hlava nadobro nevyčistila. Když se pak Slunce přehouplo přes horizont k odpočinku, sesedla jsem u říčky, napojila sebe i koně a dala si k večeři pár lesních plodů, které jsme po cestě potkali. Bulrich se musel spokojit s čerstvou trávou, nic jiného mu nezbylo.


Když jsem vyjela zpoza temných stínů lesa na prostranství před hlavní hradní bránou, očekávala jsem přinejmenším menší poplach, nebo alespoň pohyb ve strážnicích, ale zaznamenala jsem jen jednoho napůl spícího vojáka, který ke mně otočil hlavu, a pak zase upadl do spánku.

Musela jsem přijet až k samotným mohutným dubovým dveřím a silně na ně zabušit, abych na sebe upozornila. Popuzeně jsem sledovala dvojici rozespalých vojáků, kteří měli tu smůlu, že měli tu noc službu u brány. Jako hlemýždi klopýtali z kamenných ochozů a pak jsem jen slyšela nevrlé brblání. Po pár minutách se jim konečně podařilo uvolnit závoru a zasadit klíč do správné díry, takže jsem mohla projet dovnitř.

"S takovou posádkou to letos jistě vyhrajeme," pronesla jsem ledově, když jsem kolem nich projížděla a oba vojáci sklopili zahanbeně pohledy k zemi. Více jsem si jich nevšímala, projela ke stájím a uložila svého nejlepšího přítele ke spánku.
V zámku bylo ticho, ani z kasáren se už neozýval obvyklý hluk doprovázený až příliš často řevem nebo třeskotem skla. Všichni spali. Vplížila jsem se tedy do kuchyně, uždibla si pro sebe kus uzeného masa a utrhla k němu kus chleba, který pravděpodobně některá z kuchtiček upekla navečer, protože byl ještě uvnitř teplý. Sedla jsem si doprostřed velké hodovní síně a o samotě pojídala skromnou večeři, když v tom se postranní dveře pootevřely. Ihned jsem zpozorněla a rukou nahmatala meč, který se mi stále houpal u boku.

"Neboj, to jsem já," vykročil ze stínů můj dlouholetý známý, kamarád a příležitostný milenec. S Gerdem jsme se poznali po smrti matky, když mě otec přinutil chodit na hodiny lukostřelby, které vedl Gerdův otec. Tenkrát to byla jediná duše, ke které jsem se nebála promluvit, ale přesto jsem se mu nikdy nesvěřila se vším. Pořád to byl syn poddaného.

"Proč nespíš?" zeptala jsem se ho zvědavě, když jsem se ujistila, že mi nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí.

"Nemůžu spát, protože jsem se dneska dozvěděl dost nehezkou novinku," řekl s jízlivým úsměvem a posadil se na židli vedle mě. Jako malý kluk byl Gerd lehce obtloustlý, ale během let výcviku se z něj stal mohutný mládenec s pevným tělem i charakterem. Nikdo ho nikdy neučil nic víc, než jak zacházet s mečem, takže byl oproti mladým baronům a princům dost pozadu, ale já ho měla stejně radši. S ním to bylo vždycky jednoduché.

"Taky jsem se jí dozvěděla dneska," pokývala jsem hlavou a ukousla si další velký kus uzeného masa. Gerd si poťukával po koleni a druhou rukou si prohrábl své lehce rezavé vlasy. Ty se mi na Gerdovi líbily nejvíc. Obličej měl lehce nesouměrný, oči malé a ústa tenká, takže rozhodně nebyl nejkrásnějším mužským v okolí, ale svými vlasy předčil každého.

"Došlo mi to zpětně," řekl tiše a pak si povzdechl, jakoby už nevěděl, jak pokračovat.

S Gerdem jsme nikdy neměli žádný romantický vztah, vlastně jsme neměli žádný vztah. V šestnácti jsme se v krčmě s ostatními přiopili, Gerd mě vzal k řece, políbil a pak jsme tam strávili zbytek noci. Ráno jsem se probrala ve své posteli s podivným pocitem v klíně a zjistila, že už nejsem pana. Gerda jsem pak potkala na cvičení, ale nic se nezměnilo. Nezávazné přátelství pokračovalo dál, v jistých mezích, které určovalo moje postavení, a jednou za čas po velkých oslavách jsme se rozhodli tu hezkou noc u řeky zopakovat. Jeho ani mě nikdy nenapadlo to řešit dál, nebo snad myslet na svatbu. Nebyli jsme bláhoví.

"Budeš se cítit jako velký pán, když tě už nebude mít kdo porazit," poznamenala jsem s lehkým úsměvem, abych situaci trochu odlehčila. Gerd se na mě ale podíval s takovým tím pohledem: "Tímhle tomu fakt pomůžeš," tak jsem zase zmlkla a dojedla zbytek svojí noční svačiny.

"Prý si pro tebe přijedou asi za týden, to máš ještě dost času," řekl velice opatrně po pár minutách zvláštního ticha plného napětí.

"Dost času? Jako na co? Vzít si tebe?" zasmála jsem se, jakoby to byl ten největší vtip večera. V srdci jsem ale cítila, že Gerd by byl pravděpodobně mnohem lepší volba, než kterýkoliv pán ze severu. Protože ať byl jakýkoliv, byl Jižan, stejně jako já.

"Třeba. Ale myslel jsem spíš dost času na útěk. Šel bych s tebou," tentokrát promluvil velice pomalu a pozorně mě sledoval svýma očima, jakoby čekal, kdy ho za ty řeči udeřím.

"Jestli si myslíš, že bych tohle Zenrarru udělala, tak mě asi vůbec neznáš," řekla jsem ublíženě a zvedla se ze žídle, protože se mi udělalo nevolno. Nejenže jsem se rozhodla podvolit se otci a přinést své zemi tu největší oběť, jaké jsem byla schopna, ale ještě jsem byla nucena obhajovat se před ním. Jakoby mi to tím zlehčoval. Vesnický idiot.

"Znám tě právě až moc dobře. V tom městě umřeš zaživa," řekl najednou nahlas a naléhavě.

"Ale vy tady budete žít, ty tupče!" vyjekla jsem podrážděně a strčila do židle, která mi byla nejblíže po ruce. S hlasitým lomozem se posunula po kamenné podlaze a já se otočila k odchodu.

"Val, počkej," vyběhl za mnou Gerd a zatarasil mi cestu ke komnatě. Chytil mě svýma velkýma prackama za paže a zamezil mi tak v pohybu. Věděl, že jiná taktika na mě neplatí.

"Musel jsem to přece zkusit," vydechl a očividně se mi tím chtěl omluvit. Ti chlapi jsou tak zatvrzelí, řekla jsem si v duchu, a protočila panenkami. S Gerdem jsem se radši milovala. To nám šlo líp než mluvení.

"Jasně, tak táhni. Měla jsem dlouhý den," vysmekla jsem se mu, ale stejně se zase postavil přede mě.

"A nechceš si ho ještě zpříjemnit?" nezeptal se mě jako jiní kluci s povytáhnutím obočí nebo rádoby přitažlivým postojem. Zeptal se mě prostě a jednoduše, jak to bylo naším zvykem. Ale dneska jsem na to neměla náladu.

"Ano, ale ne dneska," odvětila jsem mu popravdě a tentokrát mě nechal projít ke dveřím, které jsem pevně zavřela, abych si tím připomněla, že Gerd pro mě není cesta. Gerd není budoucnost. Gerd je jen kamarád. Opakovala jsem si to po celou cestu ke komnatě, ale kdykoliv jsem si vybavila jeho obličej, napadlo mě spolu s ním i slovo svoboda. Gerd znamenal domov, který jsem měla opustit. Chtěla jsem si vybrat jeho, ale neudělala jsem to.

Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Na kterou povídku se nejvíc těšíte?

Potomci
Tajemství Luwenu
Jed

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama