Potomci: 1. kapitola - 2. část (Setkání)

16. září 2017 v 15:30 | Sisi |  Potomci

1. KAPITOLA - SETKÁNÍ
2. část

Vybavuji si záplavu světla, bílé květiny, spoustu lidí sedících u bělostných stolů a obrovskou umělou skálu posetou diamantovými rampouchy, na jejímž vrcholu sídlila kapela. Přišel potlesk tak velký, hlasitý a rozlehlý, že jsem si najednou připadala jako na stadionu a ne na své vlastní zahradě. Oči jsem měla doširoka otevřené a snažila se pojmout vše, ale mé smysly vnímaly tolik krásy, že jsem to nedokázala najednou zpracovat. Jales mě vzal za ruku a vedl uličkou k našemu slavnostnímu stolu, protože sama bych asi zůstala tupě stát na místě. Pódium vypadalo jako to nejdokonalejší ledové jezírko a sníh pokrýval vše, kam jsem jen dohlédla, i přestože teplota neklesla pod dvacet stupňů. Měla jsem svou zimní pohádku.


Rodiče na mě shlíželi s chápavými pohledy a pyšně se usmívali jako někdo, kdo věděl, že se mu dílo podařilo. Muselo jim dát hodně práce získat povolení na všechna ta pozměňovací kouzla, ale pro mě to udělali a z toho mi bylo do pláče. Pak mi na špičku prstu spadla první dokonalá sněhová vločka, a když jsem se podívala nahoru, uviděla jsem ve vzduchu poletovat tisíce podobných malých zázraků.

"Ochutnej ji," šeptla ke mně maminka a uličnicky se usmála. Následovala jsem její rady, přiložila špičku prstu s vločkou ke rtům a ochutnala. Má ústa pocítila zvláštní sladkou chuť a až po pár dalších vločkách jsem jí zařadila k lesním malinám, které jsem tak zbožňovala. Maminka myslela na všechno.

"Mami, ty jsi poklad," vypískla jsem se slzami v očích a pevně jí objala, přestože by se to na veřejnosti dělat nemělo. Maminka mi ale objetí oplatila a pohladila mě po odhalených zádech.

"Pronesu řeč a pak ti začnou všichni gratulovat, připrav se!" přerušil nás otec a rozhodně vstal ze své židle. Bez obtíží přešel přes ledový parket, nechal se levitující plošinou vynést nahoru ke kapele a svou řečí uvítal všechny vzácné hosty. Sledovala jsem ho s neutichající bázní a respektem. Můj otec byl muž silného charakteru, ke kterému mnoho meganů vzhlíželo stejně, jako já. Publikum si osvojil bez viditelných obtíží a mě tak zajistil skvělý vstup do toho pravého nefalšovaného světa, do kterého jsem se narodila.

"Pojď, musíme se nachystat ke gratulacím," zašeptala mi do ucha maminka, naznačila mi, abych se zvedla a přešly jsme k velkému stolu, který stál trochu bokem od pódia, a pokud byl celý vyhrazen jen pro dary, tak mi přišel doopravdy moc veliký. S úsměvem jsem se rozhlédla kolem sebe, na lidi, které jsem nikdy neviděla, na jezdící sáňky s občerstvením, na děti chytající do svých malých ruček vločky a připadala jsem si jako ve snu.

Z bílých oblaků jsem spadla, jakmile se přede mě postavil první gratulant. Malý starý pán s pár vlasy kolem uší, který dle obleku patřil k učencům naší meganské knihovny, se na mě díval zvědavě, jakoby mě snad chtěl odhadnout jen pohledem, a zároveň mi mlel něco o velkém dni, až poprvé stanu v naší domovské zemi. Když byla jeho gratulace už příliš dlouhá, maminka krátce ale dost hlasitě zakašlala a na staříka se mile usmála. Ten pochopil, svojí zpocenou ruku znovu založil do kapsy a odešel.

Ač nerada, hlasitě jsem si oddechla, a ve skrytu duše doufala, že žádný takový gratulant už se nenajde. Podívala jsem se na řadu, která se od nás táhla téměř až ke dveřím našeho sídla a polilo mě horko. To bude dlouhé odpoledne, pomyslela jsem si zklamaně.

"Je mi ctí se s vámi seznámit, Kerin," řekla jistým hlasem vysoká žena s krátkými černými vlasy a naklonila hlavu zkoumajíc mě jako laboratorní myš. Jelikož byla asi dvacátým gratulantem, tak už jsem si na tyto typy meganů zvykla a pod jejími pohledy jsem se necítila nepříjemně.

"Znám se moc dobře s tvojí matkou, jsem velitelka oddílu ošetřovatelek," představila se mi krátce a já s překvapením pohlédla na matku, která se jen pousmála a pokývala hlavou na souhlas. Takže tato žena je jedinou nadřízenou mé matky.

"Je mi velkou ctí,"odpověděla jsem rychle, abych jí neurazila. Vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a jen mi oznámila, že si spolu ještě pohovoříme. Na stůl položila jakousi krásně zabalenou krabičku, která mě ihned začala velmi zajímat. Zvědavě jsem na ní hleděla a měla chuť jí otevřít ještě před skončením gratulací.

"Gratuluji," vyrušil mě z přemýšlení hluboký nezaujatý hlas a já svůj pohled přetočila ze záhadného daru na dalšího hosta a chtěla mu odpovědět, jenže můj hlas se vytratil někam do hloubky rozbušeného srdce.

Přede mnou stál mladík s krátce střiženými černými vlasy, výraznýma tmavě hnědýma očima a krásně tvarovanými rty, které mě k sobě vábily jako ta nejsladší melodie na světě. Neměl meganský stejnokroj, takže mohl být podobně starý jako já nebo Jales, ale v jeho očích jsem viděla mnohem víc, než by se na mladíka jeho věku myslelo. Uvědomovala jsem si dle tónu jeho hlasu, že ho oslava příliš nezajímá, a pravděpodobně se jí zúčastnil jen z příkazu rodičů, ale to jedno jediné slovo, které vyřkl, se mi vrylo do paměti tak hluboce, že si jej dokážu vybavit kdykoliv a kdekoliv. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s mužem, jež ovlivnil vše, o čem vám tady budu vyprávět. S Hektorem Salwinem.

Natáhl ke mně ruku a já ji opožděně stiskla stále v lehkém omámení a snažila se na něj nezírat jako na zjevení. Sklopila jsem zahanbeně oči a doufala, že si velkého ruměnce na mých tvářích nevšiml. Maminka byla tak duchaplná, že k němu napřáhla svojí ladnou ručku a s lehkostí s ním zapředla rozhovor, aby mi tak dala prostor se znovu nadechnout.

Z jejich rozhovoru jsem si dobře zapamatovala jen tu část, kdy se mamince představil. Hektor. Hektor. Hektor. To jméno jsem si opakovala ve své hlavě, stejně jako to prosté "gratuluji", a jeho tvář se mi vybavila, kdykoliv jsem jen mrkla. Gratulanti se střídali, měli krásné promluvy, ale já jejich slova nedokázala ocenit, protože jsem byla stále napůl v myšlenkách u něj.

"Kerin!" zaslechla jsem najednou známý vysoký hlas jedné ztřeštěné holky, mojí jediné a nejlepší kamarádky Penci. Rodiče nikdy nepodporovali přátelství mezi megany a lidmi, takže jsem se jako malá nemohla příliš často bavit s děvčaty ze sousedství, zato Penci pocházející z meganské rodiny byla u nás v domě vždy vítána. Jelikož žili s rodiči daleko až za hranicemi Rakouska, tak jsme se navštěvovali velice málo, ale i přesto to byl pevný a vřelý vztah.

"Penci, jsem ráda, že jsi to stihla," usmála jsem se šťastně a na chvíli ze své hlavy vypudila Hektora a jeho oči. Penci se ani neobtěžovala podat mi ruku, rovnou mě pevně objala a málem mě ve svém medvědím objetí umačkala. Na stůl vedle mě položila dárkovou tašku a s potměšilým úsměvem na mě mrkla.

"Slib mi, že to budeš nosit!" vyhrkla a já neměla jinou možnost, než souhlasně přikývnout, "No a samozřejmě, že jsme to stihli. Tohle bychom si nenechali ujít! Řidič sice porušil pár dopravních předpisů, ale co už," mávla rukou, jakoby o nic nešlo, a znovu se na mě zazubila, protože dobře věděla, co jsem v té chvíli prožívala.

"Zdálo se mi to, nebo tě ten klučina od Salwinů úplně vykolejil?" šeptla ke mně s nebezpečným zábleskem v očích a já věděla, že teď by bylo nebezpečné něco rozebírat.

"No tak, teď ne," špitla jsem nervózně a doufala, že Penci byla jediná, která si mého rozčarování všimla. Namlouvala jsem si, že ona jako jediná mě dobře zná a mohla tak lehce poznat, že se něco stalo. Ostatní snad ne. Pro všechny První, doufám, že ne. To by byl trapas.

"Tak potom, ale já na to nezapomenu," zasmála se vesele, pak se otočila k mamince a se stejným elánem pozdravila i ji.

"No to mě potěš," zamumlala jsem k sobě, otřela si zpocené ruce do šatů a usmála se na starší ženu, která byla další na řadě.


Pokračování

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama