Archeologická praxe, aneb kopej, dokud můžeš

15. října 2017 v 19:40 | Sisi |  Deník
Excavation Apocalypse by CainPascoe

ARCHEOLOGICKÁ PRAXE, ANEB KOPEJ, DOKUD MŮŽEŠ

Dlouho jsem se neozvala, já vím. A nemám jedinou omluvu, protože vysoká nevysoká, čas na nějaký ten článek bych si měla vždycky najít. Moje hlava se asi ještě pořád vyrovnává s tím návalem informací a levá hemisféra, můj miláček, teď trochu trpí. Zkrátka jsem teď nějaký čas nic nenapsala, ale to neznamená, že nemám nápady a sny. Když mě nudí přednáška, sním o Valery nebo o Kerin a snažím se vymyslet nějakou dobrou zápletku. Jestli to někdy i sepíšu, kdo ví.


V posledním týdnů se nezměnilo nic moc. Rozhodla jsem se, že se po prvním semestru přestěhuju z koleje na privát za kamarádkou. Svému spolubydlícímu jsem to ještě neřekla a mám strach s tím začít, protože nebude rád. Dokonce si myslím, že se mnou přestane mluvit. Jenže já mám k tomu stěhování dost dobré důvody. Za prvé jsou koleje zbytečně drahé a za druhé mi spolubydlící/kamarád začíná lézt na nervy, což mu samozřejmě nemůžu říct na plnou hubu. A taky tam není wi/fi, což je dost mrzuté.

Taky jsem dostala další kapitoly pohádkové knížky na přepis, takže teď cvičím svoje prsty na klávesnici a strašně si to užívám, protože je to vlastně zábava. Kdybych měla přepisovat nějaká skripta, tak bych asi u prvních pár stránek usnula, ale ty pohádky jsou vděčný. A dostanu za to zaplaceno!

Abych se dostala k hlavnímu tématu článku, tento víkend jsem strávila v Hradišti, kousek od Znojma. Jednalo se o blokovou výuku předmětu Archeologická praxe. Radši jsem si nic nepředstavovala, ale doufala jsem, že uvidím nějaký kosti, zkusím si něco vykopat, nebo co já vím... ale byla to vlastně jen práce v zemi a alkohol.

Dost vtipný byl samotný začátek, protože jsme se tam musely nějak dostat. Byly jsme čtyři holky (pátého člena opačného pohlaví nebudu raději zmiňovat vzhledem k averzi, kterou k němu cítím) a jely jsme rovnou z přednášky autobusem. Nádraží jsme našly, ale autobus už jsme nestihly, takže jsme musely počkat na další, načež jsme dojely do Znojma asi čtyři minuty poté, co odjel poslední autobus do Hradiště. Takže děvčata, jde se pěšky!

Sice bylo asi půl osmé, ale byla už tma jak v ranci, takže jsme si vlastně udělaly takovou hezkou procházku nočním Znojmem a bylo to docela pěkné. Pokusily jsme se stopnout nějaké větší auto, ale nevyšlo nám to. Lidi, když viděly čtyři holky ověšený kabela a spacákama (v mém případě ještě ovocným pivem), radši ještě přidali na plynu.

Došly jsme k zámku, odkud jsme mohly přes hluboké údolí vidět v dáli věžičky, které by měly značit, že na druhé straně je to naše hledané Hradiště. Ted je čas vysvětlit vám vtip s kotlinou... náš pan milovaný docent nám před odjezdem řekl, že pokud nestihneme autobus, ať jdeme po silnici a vyhneme se kotlině. My na něj tak koukaly, o jaké kotlině to mluví. Snad nějaký údolí ne? No byla to docela velká ďoura a taky rozlehlá, takže jsme si mohly jenom nechat zdát o lanovce, která by nás přenesla na druhou stranu. Ale po silnici se nám nechtělo, protože by to bylo o dva kilometry delší.

Takže jsme slezly do té kotliny, v rukách mobily a snažily se nezakopnout. Chvíli jsme byly v pohodě, ale pak přišlo stoupání a docela strmý. To vám byla posilovna, to byste nevěřili. Vylezly jsme nahoru, sýpaly a snažily se uvolnit ztuhlé krční svaly. Mezitím jsme se koukaly kolem sebe a snažily se najít naši archeologickou základnu, načež jsme vlezly do nějakého starého opevněného objektu, zamířily k domu, kde se svítilo, a ve dveřích našly papír se slovy: "Su v hospodě." a telefonní číslo. Zvedl nám to Lukáš, náš vedoucí a zaměstanec pedagogické fakulty, a řekl nám, že za moment přijde.

Takže nás ten přiopilý milý pán pustil dovnitř a ukázal nám náš pokoj, kde to vypadalo, jakoby se tam v 60. letech zastavil čas. Vojenské postele s něčím, co kdysi bývaly matrace, a nějaký nábytek, kterého se už hodně dlouho nikdo nedotkl, a na zami ležel koberec, který zaváněl stářím. Holky si rozbalily svoje spacáky a já se podívala na deky, které byly v rohu složené, a doufala, že nejsou prolezlé blechami, nebo něčím horším. Ano, neměla jsem spacák.

Ráno jsme šly do obchodu, koupily si snídani, seznámily se s druháky, kteří se na turnus také nahlásili, a s úlevou zjistily, že pan docent přijede až v sobotu, takže jsme si mohli pátek užít vklidu. Lukáš nás vzal na houby, protože na ně měl chuť, pak jsme něco pokopaly, vyplely plevel v ruinách bývalého kostela, kluci začali kopat studnu, kterou si pan docent objednal, a bylo to docela fajn. Po chvilce jsme se sesedli na venkovním posezení, dali si svařák, který nám Lukáš uvařil, povídali si a užívali si pěkného dne, dokud jsme mohli. Odopoledne jsme dodělali, co bylo třeba, a hned potom šli od hospody, kde nám udělali pizzu a zachránili tak naše žaludky. Šli jsme spát docela brzy, ale je nutno říct, že jsme se dobře "bavili" už od šesti.

Ráno nás Lukáš opustil, my kopali dál, aby nás pan docent nepokáral, jenže když přijel, tak to stejně udělal. Ta polozemnice, kterou jsme začali kopat, totiž měla být o půl metru jinde. Problém na světě. Takže znovu a lépe. Překopat. Nebudu vám říkat, jak jsem tiše nadávala, ale byla jsem fakt naštvaná. Musela jsem si pořád dokola opakovat: dva kredity, dva kredity... a pak mě to přešlo. Začaly jsme tedy kopat znovu, lépe, pod dohledem pana docenta a po obědě pokračovaly zdárně dál. Kluci narazili při kopání stundy na obrovské šutry, takže dostali nějakou elektrickou zbíječku, a já jsem si připadala, jako bych se ocitla na nějakém staveništi.

Večer jsme kecali, ale byli jsme dost unavení, takže jsem si namalovala jeden obrázek Naruta, pak se v pokoji podívala na pár dílu Přátel a šla na kutě. O půl osmé ráno nás přišel probrat pan docent, že už bychom měli snídat, abychom mohli přesně v osm začít, tudíž jsme se rychle pobalily, já ukradla kamarádce kousek snídaně, protože už jsem nic neměla, a pak jsme šli kopat dál. Celý víkend jsem strávila s rukavicemi (ne rukavičkami) na rukách, s motykou, rýčem nebo krumpáčem v ruce a hlínu z prstů jsem vymývala ještě dneska odpoledne.

Takže takto vypadalo archeologické cvičení, ale je nutno říci, že pan docent nám dobře vysvětlil, jak pracovat s motykou... a jak teď všichni dobře víme, to je základ práce archeologa.

Amen a dobrou s kobrou

Umytá Sisa


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 19. října 2017 v 8:24 | Reagovat

Už i ten pocit že něco zkouším vykopat musí být fajn 8-)

2 Sisi | Web | 19. října 2017 v 8:55 | Reagovat

[1]: :-D  :-D  :-D no.... spíš máš pak celý následující týden pocit bolavých zad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama