Be Forever Happy

19. října 2017 v 10:22 | Sisi |  Směs
BE FOREVER HAPPY

Musím se přiznat, že v posledních týdnech mě témata nezaujala a neměla jsem jediný dobrý nápad, kterým bych k nim přispěla, což je naprosto normální. Mohla jsem psát kraviny na témata, o kterých se mi špatně přemýšlelo, a nebo jsem si mohla počkat na týden, kdy si řeknu: "Tak tohle musím napsat!" Tento týden je téma jako ušité pro mě. Tak pojďme na to.
(pro případné neblogery: jedná se o Témata týdne, o kterých máme možnost na webu blog.cz psát a malinko se tak zviditelnit mezi ostatními)


"Mám tě ráda, ale..."

Je docela očividné už z toho, jak jsem článek pojmenovala, že nejsem holka toužící po klučičí pozornosti nebo romatických večeřích, které jsou stejně vždycky jen záminkou k sexu (to slovo jsem se až do 18-ti bála říkat, ale vysoká mě zkazila). Posledních pár týdnů si ale připadám jako naprostý exot, což je pro mě novinka, a to mě samozřejmě nutí přemýšlet o svém způsobu života.

Už jsem to asi někde na sebe práskla, pravděpodobně v některém z deníkových zápisků, ale myslím, že nikoho neurazí, když to zopakuji. Nikdy jsem neměla přítele, rande jsem párkrát přežila, nikdy jsem se nelíbala (jednou to možná něco podobného připomínalo, ale vnímám to dost negativně, takže NE) a samozřejmě jsem nikdy nezažila ani ten všemi omýlaný a skvělý sex. Už o tom nemám problém mluvit, ale věřte mi, že jsem měla. Hlavně na střední, kde to sice ještě vlastně bylo docela v pohodě, ale byla jsem mladá a těžko si mi mluvilo o tak osobních věcech. Teď jsem na vysoké škole v Brně, kde kdybych někomu tohle řekla, tak se mě hned zeptá: Jsi lesba? Tak ortodoxní křesťanka? Máš nějakou nemoc?

Na všechno zní odpověď ne. Jsem (aspoň si to myslím) normální devátenáctiletá holka z Vysočiny, která prostě v životě nepotřebovala nějakou větší přítomnost druhého pohlaví. Jako normální teenager samozřejmě sním o tom, že najdu skvělého kluka, že mi dá pusu, že už nebudu ta divná holka, která ještě nic nezažila, jenže pak se probudím a jsem to zase já. Určitě ten pocit znáte. Není nijak neobvyklý.

Proč o tom teď takto nahlas a dost veřejně uvažuji? Už mi nestačí vrba. Chci lidem říct, proč jsem taková, jaká jsem, a pokud se mezi vámi nachází někdo, kdo právě ve své hlavě řeší podobné sračky, chci, abyste se necítili sami. Protože já se cítila sama a někdy to na mě padá jako balvan, ale je potřeba to přejít. Třeba s horkým kakaem a dobrou knížkou.

Pokusím se vám vysvětlit, proč jsem vlastně docela spokojená, když jsem, jak se říká, "forever alone". Opět odkazuji na předchozí články, kde jsem mluvila o svých koníčcích a zájmech, které byly v období od čtrnácti let do osmnácti náplní mého života a to nijak nepřeháním. Milovala jsem všechno, co jsem dělala. Nechodila jsem ven, nechodila jsem do hospody nebo do klubů, nebo kam to mladí chodili. Já chodila ze školy na tréninky, nebo na hodiny klavíru, nebo do studentského parlamentu, nebo jsem psala, nebo jsem malovala... všechny kamarády jsem měla skoro výlučně jen z kroužků, tudíž jsem se s nimi setkávala tam a neměla jsem potřebu vidět se s nimi i ve svém volném čase. Já ty všechny záliby nevnímala jako výplň svého volného času, pokud jste se právě teď trochu zarazili. Všechny ty věci pro mě byly to samé, jako škola. Akorát jsem to dělala s láskou.

Takže si dovedete představit, jak jsem strávila tyto roky svého života. Byly to krásné roky, nelituji toho, abyste se nemýlili. Kolikrát jsem si říkala, že mám v životě neskutečné štěstí, že žiji na tak krásném místě plném možností. Že mám rodinu, která mě v jisté míře podporuje (někdy se jim to už nelíbilo, to je pravda), že mám spoustu přátel, s kterými mám co sdílet. Všichni to doopravdy byli moji přátele. I v Magnisu, žonglérském klubu, kde byla převaha kluků, i v Thaiboxu, kde jsem byla vlastně jediná holka. Všude jsem měla přátelé, ne přítele. A teď je otázka, proč.

Protože jsem měla problém utrhnout si kvůli někomu třeba jen půlhodinu svého času. Opět budu upřímná - jsem sobec. Ano jsem a snažím se to nějakým způsobem korigovat, ale v té době jsem měla v hlavě nastaveno, že nejdřív je škola, kroužky, záliby a až potom rodina, přátelé, nebo kluci. Opět nic nepřeháním, doopravdy jsem to tak vnímala, a přestože jsem si v té době myslela, že jsem spokojená a vlastně i byla, tak teď to vnímám jako velkou chybu, kterou jsem sama na sobě udělala.

Kdybyste se mnou chtěli navázat kontakt, tak je to docela jednoduché. Ráda se seznamuji, nemám problém se s někým zakecat, jsem naprosto otevřená, ale... tady je to ale, které se pojí s tímto tématem. Mám tě ráda, ale... přichází fáze, kdy večer končí, my jsme se poznali, já jsem spokojená, ale nenapadne mě přidat si tě na sociálních sítích. Nenapadne mě napsat ti zprávu. Nenapadne mě podívat se, kdy je nějaká další dobrá akce, kde bychom se mohli zase dobře pobavit. Teď mluvím obecně holky/kluci, prostě nedokážu udržet přátelství.

A když napíšeš ty, tak ti neodepíšu hned, protože nemám mobil pořád v ruce a nepotřebuji pořád kontrolovat zprávy, protože, jak už jsem řekla, nejsem zvyklá si s nikým vypisovat. A to dneska spoustu lidí odrazuje. Takže to je první moment, kdy zrácím body. Pokud se jedná o kluka a tohle dokáže přejít, tak přichází fáze seznamování, kdy nemám problém jít ven, pokud mám zrovna čas, ale schůzku vnímám jako přátelskou, seznamovací, nezávaznou, což už se dneska taky asi úplně nenosí... nevím. Každopádně ať už je kluk sebelepší, po této schůzce většinou u mě nastává poslední fáze úleku a útěku, tzn. že začnu méně odepisovat, vymlouvat se a nakonec to nějak zahraju do autu, abych to měla jednodušší. A jsem znovu sama a spokojená.

Důvod té poslední fáze útěku je pro mě záhadou. Nikdy jsem na sobě nepochopila, proč to vždycky vzdám. Proč jsem nikdy ten hlas ve své hlavě prostě neignorovala a nezkusila to, protože jsem šancí měla hodně. A teď na vysoké je to ještě znásobené, ale stejně se to stalo znovu. Zrovna včera, když mi kamarád začal psát ty zvláštní zprávy naznačující kdoví co. Já si vypnula chat, protože se mi na to nechtělo odpovídat. Tohle já dělám. Jsem sobec, mrcha a totální idiot, ale stejně to nakonec zase udělám a pak si takhle nadávám.

Možná utíkám, protože klukům nevěřím, že by se mnou mohli mít dobré úmysly. V sedmnácti jsem měsíc chodila ven s kamarádem mého bratra a byl to vlastně jediný kluk, kvůli kterému jsem byla ochotná odejít z tréninku dřív. Bylo to úplně nové a já věřila, že je to on. Že bude ten první, protože se mi fakt moc líbil. Po měsíci mi přestal psát, začal mě ignorovat, napsal mé spolužačce a po měsíci udělal to samé i jí, takže jsme obě naletěly. A to bylo naposledy, kdy jsem kvůli klukovi něco obětovala.

Teď jsem už dva měsíce na vysoké škole, mám spoustu nových známých, snad i přátel a vím, že kdybych někam chtěla jít, tak bych někoho našla, s kým si vyrazit. Je to jednoduché, nezávazné a hlavě naprosto svobodné a to mi vyhovuje. Takže teď dost přemýšlím, co je vlastně pro mě důležitější. Jestli si chci zachovat svou komforntné zónu, nebo se chci konečně někam posunout. S někým to nevzdat předem, jak je mým špatným zvykem. Co myslíte?

Sisi snídá,
Sisi kýchá,
je to rýma,
nebo klima?
S Bohem.

PS: výsledkem je, že za to většinou nemůžou oni, ale já
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice | Web | 19. října 2017 v 13:36 | Reagovat

Mám to podobně s klukama , akorát zklamání , asi sem moc naivní . I se bojim někoho k  víc sobě pustit , abych nebyla zase zklamaná .

2 Sisi | Web | 19. října 2017 v 15:54 | Reagovat

[1]: máme smůlu, ale to se obrátí! Já tomu věřím! :-)

3 hrachajdice | Web | 19. října 2017 v 16:00 | Reagovat

Já už skoro nevěřim. Čim jsem starší tím tu víru v lepší ztrácim

4 Aurora Akkaris | E-mail | Web | 19. října 2017 v 16:23 | Reagovat

Je mi teprve šestnáct (a to už jsem ti tu asi už i říkala, ale nevadí :D) a sama si myslím, že jsem na tom byla před rokem či dvěma dost podobně. Chápu tedy, co vnímáš (ale sama si to na sobě nemůžu představit, já místo toho chytla crush na jednoho kluka ze školy, který je... Hrozně fajn, ale sakra, moc nad tímto tématem přemýšlím a už to je tak pět měsíců, mělo by to každou chvíli přestat a já bych se zase mohla plně věnovat věcem, jako je školní časopis nebo blog nebo celkově psaní a nebýt myšlenkami stále někde v háji :D). Abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct: Každý jsme nějaký a všichni máme odlišné názory, a já rozumím tomu tvému. Pravděpodobně se prostě snažíš vyhnout bolesti, která by mohla následovat, že? Jestli tomu je tak, nedivím se ti.
Ale když se někde pro tebe objeví nějaká šance... Zkus to. Riskni to. ;-) Protože dost možná ji znova nedostaneš... :D

Sakra, to nevnímej, kde je logika, když ti bude šestnáctiletý kiddo dávat rady? :D Spíš bych raději řekla, že bys měla dělat hlavně to, co ti přináší radost~ A pokud ze své aktuální situace budeš mít dlouhodobou blbou náladu, je čas na změnu, right? :-D

5 Eliss | Web | 19. října 2017 v 17:10 | Reagovat

Já si počkala na první sex až do devatenácti - s tím klukem jsme spolu dodnes a nelituji toho že jsem počkala :-)

6 Sisi | Web | 19. října 2017 v 19:07 | Reagovat

[4]: :D  :D  :D  šestnáctiletý kiddo... no hele já to risknu, až bude konstalace hvězd mluvit v můj prospěch.. ale potřebuju asi poradit, kdy to je.. :-D čas na změnu je, to máš pravdu :-)

[5]: to moc ráda slyším!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama