Jed: 2. kapitola - 4. část (Gerd)

1. října 2017 v 12:19 | Sisi |  Jed

2. KAPITOLA - GERD
4. část

S prvním zapískáním ptáčků jsem vylezla z postele a promnula si unavené oči, které tu noc nezůstaly zavřené ani čtyři hodiny. Propleskla jsem své tváře a obrátila na svou hlavu celou mísu studené vody, abych se dokonale probrala a dokázala se plně soustředit. Oblékla jsem si bavlněné kalhoty s početnými kapsami, do kterých jsem na lesních projížďkách sbírala bobule, takže byly zevnitř celé špinavé a flekaté. Přes ramena jsem si přehodila černou bavlněnou košili, zastrčila do kalhot, zajistila koženým páskem a pak si ještě oblékla hnědou vestu z ovčí kůže, která mě při podobně chladivých a nevlídných ránech hřála a nedovolila tak chladu proniknout do těla. Vlasy jsem si stáhla kusem provázku a pak už jsem si jen k boku připásala svůj meč. V botách jsem zkontrolovala své dýky, zda byly ještě ostré, a hned poté opustila komnatu, protože jsem si dovedla představit, že už na mě Frich čekal ve sklepení.


Na hradě jsem slyšela jen tlumené zvuky z kuchyně, kde už asi kuchařky zatápěly v kamnech, aby mohly připravit snídani. Já se tiše proplížila kolem jejich dveří, protože jsem nepotřebovala, aby se mě někdo ptal, co dělám tak brzy ráno dole u služebných. Do sklepení jsem musela sestoupit po dvojitých točitých schodech a horko těžko jsem vzpomínala, kdy naposledy jsem po nich vlastně šla. Vězení a mučírny, kde jsem sama také nějaký čas strávila, byly na opačné stráně, a do sklepení, kde se především skladovaly potraviny, jsem zavítala jen málokdy.

Vedle sudů s vínem jsem si všimla pootevřených dřevěných dveří, za nimiž svítila svíce, a předpokládala jsem, že tam se budou konat naše společné noční pokusy. Vstoupila jsem dovnitř, zavřela za sebou, aby nás nikdo nemohl sledovat, a rozhlédla se po neznámé místnosti. Vypadalo to jako bývalý sklad, nepříliš velký, a podle zápachu bych to tipla na nějaké ovoce, které zde nějaký čas tlelo. Místo jablek tam ale stál Frich ve svém neměnícím se plášti, před sebou měl stůl plný kdejakých malých nádobek a za ním se po zemi válelo několik desítek květinek a keříků, které sem pravděpodobně nanosil, aby mě jimi mučil.

"Napadlo mě, že si asi vezmeš místo brku meč," řekl výsměšně a trhl hlavou na roh stolu, u kterého stál. Byl tam inkoust s perem a malá knížka s jednoduchou koženou vazbou. Zvědavě jsem ji vzala do rukou a otevřela, ale byly v ní jen prázdné listy čekající na svá první slova a věty. Pravděpodobně se čekalo ode mne, že si knížku popíšu svými poznatky, ale když jsem si vzpomněla na svůj krasopis, bylo mi těch listů líto.

"Nevypadáš moc nadšeně. Radši bys ty kytky rozsekala na padrť, co?" znovu se z temných koutů jeho kápě ozval ten zvláštní chraplavý zvuk naznačující, že se asi směje, a mě se do tváří nahrnula krev.

"Ne. Jen je mi líto ničit papír," řekla jsem vzdorně a hodila knížku zpátky na stůl.

"Je vzácný, měla by sis mého daru vážit," řekl tiše a chvíli se zdálo, že mezi námi čas ustrnul.

"Neumím moc hezky psát," řekla jsem nakonec a bojovala s nepříjemnými pocity, které se mi vlévaly do žil. Neklidně jsem si založila ruce a čekala, co přijde dál. Mohla jsem jen doufat, že nebude chtít, abych mu své psaní předvedla. Cítila bych se více než poníženě.

"Nepotřebuješ hezky psát. Stačí, když to po sobě přečteš," řekl klidně a hlavou opět trhl ke knížce. Pochopila jsem jeho náznak, otevřela ji a namočila brk do inkoustu.

"Jak si ji nazveš, je na tobě. Co do ní budeš psát, či kreslit, je také na tobě. Některé věci už znáš, jiné pro tebe budou nové. Neplýtvej stránkami, není jich mnoho. Snaž se co nejvíce zapamatovat. Knížku ti mohou ukrást, tvé znalosti ale ne, to si pamatuj," Frich najednou vytáhl své dlouhé špinavé prsty zpod pláště, a vzal do ruky malou lahvičku s tmavou tekutinou uvnitř.

"Co to je?" zeptala jsem se hned. Neudržela jsem svou zvědavost na uzdě. Frich ke mně otočil svůj pohled, alespoň si to myslím, protože jsem mu do obličeje stále neviděla. Zahanbeně jsem sklopila své oči a čekala na jeho výklad.

"Každý výtažek, který zde na stole mám, je z některé z těchto rostlin," ukázal svou ušpiněnou rukou za sebe na směsici listí a drobných barevných květů. Podívala jsem se znovu na temně modrou tekutinu v lahvičce a pak jsem se vrátila k rostlinám. Která to tak může být?

"Jistě ji poznáš. V lesích kolem hor se sem tam objevuje. Těžko bys jí ale vzala na vědomí, protože nemá plody. Je krásná, ale smrtící. Už ji vidíš?" jak mluvil, přešla jsem se svíčkou v ruce k rostlinám položených na zemi a hledala. Očima jsem se zastavila na zvláštní květině, kterou jsem doopravdy párkrát zahlédla na okrajích palouků pod kopci. Vysoká, s úzkými lístky, modrofialovým zvonkovitým květem. Chtěla jsem jí vzít do ruky, ale Frich mě zastavil.

"Je jedovatá i na dotek. Nezabilo by tě to, ale pravděpodobně bys zbytek dne proležela s velkými bolestmi a horečkami v posteli," varoval mě a do ruky vzal lahvičku s tmavým výtažkem.

"Pár kapek. Zástava srdce, ochrnutí. Existuje samozřejmě i protijed, který účinky Miriny tlumí. Musí být ale podán hodně rychle," dal mi lahvičku do ruky a nechal mě si rostlinu znovu prohlédnout.

"Co zvířata?" zeptala jsem se Fricha a přirozeně se od Miriny vzdálila, abych se jí náhodou nedotkla.

"Má takový zvláštní zápach. V průběhu let už si to asi zapamatovali a ze zkušenosti se jí vyhýbají. Některá se dokonce zdají být vůči jedu odolná. Jako já," řekl tajemně, sklonil se a vzal Mirinu do své ruky.

"Chceš vědět, proč mi neublíží?" zeptal se mě a pohladil modrofialové květy. Ohromeně jsem přikývla a klekla si k Frichovi, abych ho lépe slyšela.

"Poprvé jsem strávil asi deset dní v lese na pokraji smrti. Když se jed dostal z těla, šel jsem k ní znovu a opět se jí dotkl. Podruhé to trvalo asi o dva dny méně. V průběhu roku jsem to zopakoval ještě několikrát a pak najednou jsem Mirinu držel a cítil jsem už jen lehké závratě. Jsem vůči ní teď imunní. Kdyby mi někdo nalil pár kapek do pití, nezemřel bych," vysvětlil mi a já se přistihla, že na tajemného muže z hor civím s otevřenou pusou.

"Tebe snad chce někdo otrávit?" nebyla to otázka do větru. Zdálo se, že o Frichovi toho vím velice málo a začínala jsem být zvědavá. Otec si každý den kontroloval osobně strážnice a zamykal se na noc v komnatě, ale nikdy jsem si nevšimla, že by se bál travičství. Zato Frich ano. Proč?

"Divila by ses, kolik nepřátel si osamocený člověk na hranicích nadělá. Vysocí nejsou obdivovatelé zbraní, jaké máš v oblibě ty, nebo tvůj otec," odvětil mi a já v jeho hlase poznala lež. Nebo přinejmenším něco skrýval. Vstal a otočil se ke stolu, na kterém na nás čekalo dalších několik desítek lahviček.

Pokračování
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama