Tajemství Luwenu: 1. kapitola - 3. část

23. října 2017 v 18:22 | Sisi |  Tajemství Luwenu

1. KAPITOLA
3. část

Služky přiběhly s ranní toaletou, takže se Fedor spěšně oblékl a odešel se upravit na přijetí královského posla do své komnaty. Ani po těch letech si ještě nezvykl na služebnictvo, takže jsme se dohodli, že se o sebe bude starat sám a na služebnictvu tak zbyl jen občasný úklid, výměna ošacení a denní střídání čerstvé vody, což mu naprosto stačilo. Když se to dozvěděli páni z nedalekých měst, měli ke mně na setkáních nemístné poznámky, ale ze svého postavení jsem si je mohla dovolit patřičně uzemnit a připomenout jim, kdo Tavraskému panství vládne. Nikdy jsem si nepřála být považována za tvrdou vládkyni, ale někdy se člověk vyhrožujícím slovům neubránil.


Obyčejně jsem si se svými služkami vyměnila pár zdvořilých slov, ale to ráno bylo celé prapodivné a ve mně usadil ten zvláštní pocit neblahého očekávání a v mysli jsem nemohla přestat vymýšlet různé důvody, proč za námi ten posel přijel. Moje panství se pyšnilo velkou produkcí obilnin a v poslední době se mým zahradníkům podařilo vypěstovat celkem nenáročnou odrůdu rajčat, která jsem za jistý poplatek nechala rozvést po léně, aby si tak mohli mí poddaní přilepšit. Král, můj bratranec, měl z toho velkou radost, když jsem mu to před dvěma lety pověděla, a od té doby za námi jezdili obchodníci z celé Casie. Dařilo se nám skvěle, a možná i proto jsem byla tak nervózní. Všechno by mělo být v pořádku, tak proč ten posel přijel?

Služky se poklonily a s nejistými pohledy vycouvaly z místnosti, kde jsem stála jako socha a zírala do prázdna. Na sobě jsem už měla šaty místo noční košile, tmavě modré se zlatými výšivkami v nebeských ornamentech. Vlasy mi spěšně zamotaly do nějakého drdolu, ve kterém zářila má nejdražší čelenka. Nebyla nejdražší pro její drahokamy, ale pro její historii, která je pevně spojena s mou rodinou. Čelenku získal můj dávný předek od mořského národa, když s nimi zkoumal neosídlené ostrovy na západě. Dědila se pak jako rodinné bohatství a snad i jakýsi amulet.

Když jsem si ji to ráno dávala na hlavu a dívala se na sebe do zrcadla, necítila jsem hrdost nebo sílu, ale obavy a nezměrný strach. Měla jsem chuť čelenku schovat, šaty svléknout a vrátit se zpět do své postele, kde mě dnes ráno probudili zpěváčci ve stromoví. S pomodlením se ke Slunci jsem ale přes ty všechny obavy otevřela dveře a spěchala se smíšenými pocity ke své pracovně, kde už bezpochyby čekal připravený Fedor.

Nemýlila jsem se. Stál tam ve svém zeleném slušivém kabátu a s chápavým úsměvem mi podal ruku. Nemusel nic říkat, abych pochopila slova skrytá v tom jednoduchém a krásném gestu. S posledním výdechem k jeho dlani jsem na sobě nechala znát nejistotu a pak jsem už nasadila neprostupný výraz, který jsem se za roky vlády v panství dobře naučila.

Ve známé místnosti stál zcela neznámý člověk ve špinavém kurýrském šatu a zablácených botách. Na hlavě měl ještě nízký klobouk, který si však ihned po mém příchodu sundal a dle etikety se hluboce uklonil. V ruce držel dopis omotaný rudou stuhou s královskou pečetí, který jsem chvíli zkoumavě prohlížela, jako bych snad mohla nahlédnout skrz papír na sdělení na něm napsané. Posadila jsem se na svou pohodlnou židli, Fedor usedl vedle mě, jak bylo naším zvykem, a pak jsem lehce pokynula rukou kurýrovi, aby přistoupil.

Usadil se naproti mně a úlevně si vydechl. Musel být velice unavený. Pod očima měl černá kola a ve tváři vrásky, přestože mu nemohlo být více než třicet let. Beze slova, pouze se zdvořilým pokynutím hlavy mi předal dopis.

"Vezměte si číši a nalijte se. Vidím, že jste velice unavený," nabídla jsem poslovi dřív, než jsem rozlomila pečeť. Možná jsem se bála ten dopis číst a chtěl jsem ten okamžik trochu oddálit.

"Děkuji," šeptl ochraptělým hlasem posel a nalil si plnou číši vody ze džbánu. Neuběhlo ani pár vteřin a naléval si znovu, protože měl tak obrovskou žízeň. Chtěla jsem mu navrhnout, aby u nás přenocoval a odpočinul si, ale pokud mluvil můj komoří pravdu, tak by to nemělo cenu. Očividně dostal velice náročný a důležitý úkol.

Nezdržovala jsem tedy déle, rozlomila pečeť, sundala z dopisu stuhu a rozložila před sebe dopis, který však nebyl psán rukou mého bratrance krále. To jsem poznala ihned, protože jeho písmo už jsem za ty roky znala dokonale. Podívala jsem se tedy na podpis a s překvapením zjistila, že ho psal vrchní rádce Rigard. Lehce jsem se zamračila a podívala se zmateně na Fedora.

"Psal to Rigard, ale je na tom královská pečeť," řekla jsem polohlasem a Fedorovi se v očích zablesklo, jako by mu něco rázem došlo. Nic ale neřekl, jen polkl, podložil si rukou bradu a ponechal tak místnost v tíživém tichu.

Přesunula jsem tedy pohled zpět na začátek dopisu a začala nahlas číst.

"Její lordstvo Ester z Tavry, nejsem šťasten, že zrovna má osoba Vám je nucena sdělit tuto velice smutnou zprávu. Váš bratranec, milostivý a veliký král Arthuri, byl se svou manželkou, váženou královnou Iiris, zavražděn, kéž je jejich posmrtná cesta ke Slunci šťastná... U Luweny, to ne, ne, ne... Dle našeho odhadu se jednalo o nájemnou vraždu. Od té nešťastné noci se snažíme nalézt jakékoliv stopy, které by mohli vést k objevení viníka, a připravujeme královský pohřeb, který byl ustanoven na datum 25. dubna. Dalším předmětem tohoto dopisu je volba nového krále či královny. Dle příbuzenských listů jste vy, má paní, a lord Arnošt možní uchazeči o Casijský trůn. Jste tedy srdečně zváni na zámek, aby se tato situace vyřešila. Tímto bych vás také chtěl požádat o účast na pohřbu jejích královských milostí, kéž je jejich posmrtná cesta ke Slunci šťastná. Doufáme, že rozjasníte toto bezduché sídlo…"

Pamatuji si, jak se mi divoce rozbušilo srdce, a celý svět se zdál být rozmazaný. Fedor mě v jednu chvíli držel za ramena a šeptal mi do ucha utěšující slova, ale ve své mysli jsem je nedokázala zpracovat. Veškeré mé vědomí se soustřeďovalo na smrt mého bratrance a jeho úžasné manželky královny, která se mi stala v posledních letech důvěrnou přítelkyní. Bylo to jako blesk z rozběsněných nebes, který mi do těla zasadil ránu a rozpůlil ve dví.

Okrajově jsem si všimla odcházejícího posla, kterému se pravděpodobně nezdálo správné dívat se na mě v takovém stavu, a byla jsem mu za jeho ohleduplnost později vděčná. Málokdo mě kdy viděl brečet, protože jsem se za své slzy styděla a to i před Fedorem. Ten den jsem ale své slzy nechala proudit z očí a nedbala lidí, kteří by mě snad mohli sledovat. Fedor si mě přitiskl na ke své hrudi a hladil mě po vlasech, což mě obyčejně uklidnilo, ale ne tehdy. Tehdy jsem plakala dlouho a taky jsem křičela. Chodila jsem po své pracovně jako lapený králík a klepaly se mi ruce. Mluvila jsem o svém bratranci, mluvila jsem o Iiris, jeho ženě, kterou jsem milovala jako svoji sestru. Z očí mi stále tekly slzy a dělaly si cestičky na mé ztrhané tváři.

"Esmer, bylo ti nabídnuto ucházet se o královský trůn," připomněl mi Fedor, když jsme spolu seděli na jedné židli a vzájemně se utěšovali.

"Já vím," řekla jsem jen tiše.

"Vím, že to rozhodnutí je na tobě, ale první, co napadlo mě, bylo, že tě nechci ztratit," svěřil se mi Fedor a já dobře chápala jeho pocity. Špatně snášel i pozici mého manžela, natož aby se stal králem celé Casie.

"Rozmyslím si to, až se mi to všechno rozleží v hlavě," odvětila jsem slabě a opřela své čelo o jeho hruď. Rytmus jeho srdce mou mysl ukonejšil a po pár minutách ticha jsem propadla do hlubokého spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Na kterou povídku se nejvíc těšíte?

Potomci
Tajemství Luwenu
Jed

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama