Potomci: 1. kapitola - 5. část (Setkání)

8. listopadu 2017 v 22:48 | Sisi |  Potomci

1. KAPITOLA - SETKÁNÍ
5. část

V jablečném háji se také všechno změnilo. Rozkvetlé stromy byly posypány bílým práškem, takže vypadaly naprosto nevšedně a kouzelně zároveň. Našla jsem naší oblíbenou jabloň, na kterou jsme před lety s Jalesem upevnili domeček pro ptáčky, kterých kolem našeho domu létalo hodně. Zkontrolovala jsem zobání a zjistila, že ani nános sněhových vloček ptáčky neodradil, protože ho ubylo. Otočila jsem se, že dojdu pro pytel se zrním, když v tom jsem mezi stromy uviděla pohybující se postavu. Šla ke mně a mé srdce zaplesalo.


Vrátila jsem se zpátky k domečku a předstírala, že vymetám smetí. Teprve když jsem kroky slyšela kousek za sebou, otočila jsem se. Byl tam. Přišel. Nemohla jsem tomu uvěřit, určitě jsem na něj zase zírala jako na zjevení. Pořád mi to připadalo neskutečné.

"Neřekl bych, že se budeš uprostřed noci starat zrovna o bydlení pro sýkorky," poznamenal s lehkým úsměvem, obešel mě v těsné blízkosti a natáhl se k domečku, aby se na něj také podíval.

"Potřebovala jsem na chvíli z toho hluku. Nejsem na tolik lidí zvyklá," vysoukala jsem ze sebe nervózně. Byla to napůl lež. Oslavy jsme mívali pravidelně každý rok a na některé jsme samozřejmě jezdili jako hosté. Hluk jsem ale nikdy neměla v lásce, vždy jsem se raději schovala někam, kde panoval klid a alespoň relativní ticho.

"Říkal jsem si, proč jsme dnes přijeli. Rodiče nás sem do Evropy obyčejně neberou. Vlastně jsme tady byli jen jednou před dvěma lety," začal po chvíli a naprosto změnil téma. Zvědavě jsem se na něj podívala. Stále stál a pohledem zkoumal náš domeček, jakoby na něm bylo něco zajímavého.

"Zeptal ses jich?" zareagovala jsem, jak nejlépe jsem dokázala, ale nervozitu v hlase jsem nedokázala zakrýt. Otočil hlavu ke mně, stáli jsme oba u kmene stromu a nad námi se vznášely stříbrné větvičky. Jako v pohádce.

"Ne, ale myslím, že jsem na to přišel sám," odvětil mi s úsměvem a já ho jen posunkem povzbudila, aby pokračoval, "Oba naši otcové jsou v radě a už dobrých pár hodin spolu mluví někde u vás doma v soukromí. Pravděpodobně mají něco důležitého, o čem nemůžou mluvit v Domově. Vždycky jsem si myslel, že tam je všechno ideální, naprosto bezchybné, ale není. Něco se tam teď děje, jinak bychom tady nebyli," zhodnotil a já se přistihla, jak se pod jeho slovy ošívám. O politice jsme doma příliš nemluvili a já sama jsem v ní nenacházela žádný půvab. Když jsem ale začala uvažovat o jeho slovech, připadala mi správná. Otec byl v poslední době často mimo dům, zůstával v Domově i přes noci, to nikdy předtím nedělal. Nikdy mě ale nenapadlo ptát se proč. Otec si své povinnosti nerad nosil domů a my to chápali, takže jsme se nikdy příliš neptali.

"Co by se mohlo dít?" zeptala jsem se a snažila se vzpomenout na poslední informace, které jsem o Domově slyšela. Nevzpomněla jsem si ale na nic závažného. Opřel se zády o jabloň a octl se tak jen pár centimetrů ode mě. O problémech Domova jsem už víc nepřemýšlela, Hektor byl můj jediný velký problém a byl tak zatraceně blízko, že stačilo udělat jeden jediný malinký krok a byla bych se ho dotýkala.

"Nevím, napadla mě jen jedna věc. Vůdce je starý. Možná se jedná o volby nového," řekl zadumaně a já se snažila jeho slova brát vážně. Doopravdy jsem s ním chtěla mluvit, ale ne o Vůdci. Chtěla jsem se dozvědět všechno o něm, o jeho rodině. Zajímalo mě, co rád čte a kde rád tráví svůj čas. Chtěla jsem vědět, jestli se mu také rozbuší srdce, kdykoliv se na mě podívá.

"Ano," pokývala jsem hlavou a opřela se vedle něj o jabloň. Naše ramena se dotýkala, protože kmen nebyl dostatečně široký, a mně ten jediný nepříliš významný dotek stačil, abych uvnitř sebe štěstím roztékala. Zadívala jsem se nad sebe a vydechla do nočního vzduchu. Bála jsem se udělat nebo říct něco víc. Bála jsem se, že se rozplyne a já už ho nikdy neuvidím. Dokud jsem cítila na svém rameni jeho přítomnost, bylo vše v pořádku.

"Přála by sis, aby se tvůj otec stál Vůdcem?" zeptal se mě najednou a díval se mi zkoumavě na tvář. Překvapeně jsem mu pohled opětovala a snažila se vytvořit v mysli správnou odpověď.

"Vím, že by byl skvělým Vůdcem, ale asi bych tak přišla o tátu," přiznala jsme nakonec a doufala, že mou odpověď pochopil. Pořád jsem byla v šoku, že se mě na něco takového vůbec zeptal. Byla to věc, o které se normálně nemluví, a o tátovi se navíc vědělo, že i v radě už chtěl kolikrát skončit. Nepředpokládalo se tedy, že by se ucházel o Dřevěnou lavici. Sama bych byla nejvíce překvapená, kdyby to udělal.

"Máš svou rodinu ráda že?" usmál se a já ihned zapomněla, co vlastně říkal. Uviděla jsme opět ten dolíček v jeho tváři a vše zůstalo v pozadí. Nervózně jsem se pousmála a odvrátila pohled, abych se mohla znovu nadechnout a pročistit mysl.

Nepídil se po odpovědi, jen se lehce, téměř jako vánek, dotkl mé ruky a pak prsty propletl s těmi mými. Dech se mi zadrhl, ale stisk jsem opětovala. Palcem hladil hřbet mé ruky a mě jeho pohyby přiváděly k šílenství. Bezradně jsem zapřela hlavu o dřevo a snažila se dýchat. Jeho rameno, jeho paže, jeho ruka. To vše teď bylo i mé. Chtěla jsem, aby byl celý jen můj. Nevěděla jsem, zda dělám dobře, ale odvážila jsem se opřít svou tvář o jeho paži a s bázní vnímala vůni jeho obleku. Byla mužská, ne chlapecká, což mě ani v nejmenším nepřekvapilo. Nedokázala jsem tu vůni zařadit, ale byla jsem si jistá, že si ji zapamatuji dokonale po zbytek svého života.

Druhou rukou mě pohladil po tváři, zavřela jsem svá víčka a vnímala jeho prsty kroužící po mém čele, lících i bradě. Byl neuvěřitelně jemný, tak moc, že jsem po pár minutách upadla do sladkého snění, ve kterém jsme on a já byli jako jeden. Nerozluční. Zamilovaní do konce života.

Z toho krásného snu mě vyrušil až jeho další pohyb. Rukou, kterou držel tu mou, přejel k mým bokům a přetočil se ke mně čelem. Nestihla jsem se ani dokonale probrat, když mě políbil. Bylo to jemné, jako byl on sám. Zlehka se dotkl svými rty těch mých, projela mnou zimnice a věděla jsem, že chci víc. Přitiskl se ke mně podruhé, ale tentokrát jsem mu nedovolila oddálit se tak brzy. Objala jsem ho kolem ramen a chtěla ho tak u sebe udržet navždy.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, žádné nekonečno by pro mě nebylo dost v ten moment, byla jsem naprosto poblázněná, zamilovaná až po uši a nedokázala jsem racionálně uvažovat. Jediné, co mě zajímalo, stálo přede mnou. Díval se na mě a oddechoval, oba jsme se potřebovali doplnit vzduch od plic. Zdálo se, že ani jemu se nechtělo končit.

"Nebudou tě hledat?" zeptal se mě a vtiskl mi polibek na krk.

"Jsem přece doma," vydechla jsem namáhavě s úsměvem.

"Tak ještě chvíli," zamumlal kousek od mých rtů, ale to už jsem si ho nekompromisně přitáhla k sobě a hodlala využít náš společný čas do poslední sekundy. Začínalo mi docházet, že brzy odejde. Netušila jsem, kdy ho pak znovu uvidím. Ta vzdálenost pro mě najednou byla nepředstavitelná.

Zpět k oslavě jsme pak šli společně, ale těsně před prvním stolem mou ruku pustil. Nechtěla jsem se ho vyptávat, ani se ho doprošovat. Vlastně jsem sama nechtěla, aby se o nás mluvilo. Nemusela jsem tak nic vysvětlovat, jenže v ten samý moment jsem si přála, aby se mě dotýkal, protože jsem to milovala.

Šla jsem vedle něj a připadala si jako žena, sice méněcenná žena, ale žena. Stále dokola jsem si v mysli opakovala naší krásnou chvíli u jabloně, ale na oslavě znovu mezi hosty mi tyto vzpomínky připadaly spíše jako sen. Skutečný sen.

"Hektore!" zavolal na něj někdo a my se oba otočili za tím hlasem. Byl to jeho otec, pan Salwin. Horlivě mu rukou naznačoval, aby přiběhl k němu. Hektor se na mě otočil s omluvným pohledem a pak mě nechal samotnou. Posmutněle jsem si šla sednout ke svému stolu, kde už seděla maminka s Jalesem a oba mě sledovali, jakoby věděli, co jsem právě v jablečném háji dělala. Nemůžou to vědět, jak by mohli, říkala jsem si v duchu.

"Odjíždějí," řekla mi krátce maminka a snažila se netvářit tragicky. Nemeškala jsem a znovu se od stolu zvedla. Hektor stál u svého otce, ale nebyl tam sám. Všech pět Salwinů už stálo u dveří našeho domu a očividně se chystali odejít. Hektor s nimi. Vnímala jsem to jako naprostou katastrofu, chtělo se mi plakat a řvát zároveň. Přece mi ho nemohou odvést.

"Jdeme se s nimi rozloučit, pojď," zašeptala mi u ucha maminka, když si všimla, že jsem se zastavila napůl cesty a jen se smutně dívala na svou novou lásku.

Vzala mě za ruku a společně s Jalesem jsme k nim došli. Otec s námi nebyl a já si ihned vzpomněla na náš rozhovor s Hektorem. Že by se s panem Salwinem pohádali? Obyčejně by náš tatínek jistě přišel a rozloučil se patřičně s tak významnou rodinou. Hektor se na mě díval, ale z jeho očí jsem nic nevyčetla. Byly opět studené a neprostupné. Jakoby to byl doopravdy jenom sen, který se záhy rozplynul.

"Doufám, že vás oslava nezklamala a děkujeme, že jste vážili tak dlouhou cestu," pronesla maminka a podala ruku všem členům rodiny Salwinů. Pan Salwin se ani neusmál, bylo na něm vidět, že není v nejlepším rozpoložení. Přesto ale přijal jak Jalesovu, tak moji ruku a potřásl si s námi na rozloučenou. Hektor mě nenápadně pohladil svými prsty, když jsme se loučili a dal mi tím najevo, že sen je ještě živý.

Odešli a pro mě oslava skončila. Hosté se bavili dlouho do rána, několik chlapců mě donutilo jít tančit na parket, ale bez Hektora pro mě ztratil veškeré kouzlo. Byla jsem patnáctiletá mladá hloupá dívka, která se zapletla s mužem z druhého konce světa. Maminka se mě snažila přivést opět k životu, ale nemělo to účinek. Po každém jejím slově se mi chtělo akorát plakat, takže jsem se jí raději vyhýbala. Před třetí hodinou ranní jsem se nenápadně vyvlekla z objetí lehce opité Penci a zavřela se v pokojíčku. Ten večer skončilo mé dětství.

KONEC PRVNÍ KAPITOLY

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama